Biatlon: Závod pokračuje

12. Nominují-li mě, nenominují-li mě...

Postávaly jsme s Verčou a Kristýnou u trati a pozorovaly finále supersprintu. Ani jedna z nás se tam nedostala, protože brali jen třicet nejlepších z kvalifikace. Pouze Terce Vinky se podařilo do finále proklouznout a teď zápasila někde na trati.

Kvalifikace byla překvapivě krátká. Když jsem před sebou uviděla cíl, pomyslela jsem si, že jsem snad špatně odbočila a mám jet ještě na střelnici. Naštěstí jsem si vzápětí uvědomila, že dvě střelby jsem už přece absolvovala, tudíž mám opravdu splněno. Také tentokrát jsem střílela čistě, jenomže pouhá čtyř a půlkilometrová distanc byla vhodná jen pro ty nejrychlejší běžce. I tak jsem však byla druhá nejlepší z Češek, protože Kristýna na střelnici vyrobila tři a Verča dokonce čtyři omyly.

"Podívejte, teď kolem nás jede Karoline Erdal!" všimla si Krista. "Celý první trimestr trávila ve svěťáku."

"Jo, až teď ji poslali k nám, protože se do závodů konečně vrátila Marte," přikývla jsem. Tyhle zprávy jsem vždycky měla z první ruky.

"Svěťák je teď na Pokljuce, že? A příští týden tam jedeme i my! Já se tak těším, že budu závodit na místě, které tradičně hostí světový pohár..." rozvykládala se Krista, dokud jsem ji překvapeně nepřerušila.

"Počkej, co to říkáš? Příští IBU Cupová zastávka má být přece v Arberu."

"Měla být v Arberu, dokud to Němci před týdnem neodvolali. Jako nejrychlejší náhrada se nabídla právě Pokljuka."

To pro mě bylo překvapení, ale příjemné. V Pokljuce jsem ještě nikdy nebyla a moc jsem se tam někdy chtěla podívat.

"A po Pokljuce se už asi bude pomalu uzavírat nominace pro mistrovství Evropy, že?" nadhodila jsem. Díky sázce s Emou jsem nesměla evropský šampionát pustit ze zřetele.

"Určitě," přikývla Krista. "Příští týden je Pokljuka, pak týden volna na přípravu a pak už je Evropa."

Celou zpáteční cestu na hotel jsem přemýšlela, čím bych si mohla svoji nominaci nejjistěji vysloužit. Samozřejmě, asi by mi k tomu stačil nějaký mimořádně pěkný výsledek, jenže ty já nedělám na počkání. Ale dnes jsem byla z našich holek druhá nejlepší, uvědomila jsem si. To taky není špatný začátek.

«»

Večer se nám s Verčou nějakým záhadným způsobem podařilo prošvihnout náš čas na večeři, který nám byl vyhrazen v rozpisu. O hladu jsme ale ani jedna zůstat nehodlaly, takže jsme se do jídelny vplížily v nereprezentačním oblečení a doufaly jsme, že si nás nikdo nevšimne. Naštěstí rozpis nikdo nekontroloval, takže jsme prošly bez problémů.

"Kam si sedneme?" ozvala se Verča, když jsme si vyzvedly naše porce. "Je tu trochu přeplněno."

"No jo, on ten rozpis asi nebyl vytvořen zbůhdarma," ušklíbla jsem se. "Kdybys nás nezdržovala s tou protahovací gumou..."

"Ale uznej, že je to skvělá věcička!"

"Hej, Klær!"

Otočila jsem se za hlasem volajícím moje jméno a u stolu opodál jsem zahlédla Nory, jak na mě mávají. "Jdeme," kývla jsem na Verču a vyrazila k norskému stolu. Seděli tu Endre, Aleksander, Karoline a Juni. "Můžeme si přisednout?"

"Myslíš, že bych na vás mával a pak vám řekl, ať si najdete jiný stůl?" obrátil Endre oči v sloup.

Usoudila jsem, že se k tomu nebudu vyjadřovat a raději nejdřív představím Verču. "Lidi, tohle je - "

"Já jsem Verča," skočila mi do řeči. "A vy jste všichni z Norska? Tak počkat, Karoline poznám, Endreho Strømsheima taky, ty jsi ten - ten - krucinál, teď mi vypadlo to jméno," zanadávala česky. "Andersen! Aleksander Andersen. A tebe neznám," zahleděla se na poslední dívku u stolu.