Biatlon: Závod pokračuje

29. Akce Kulový blesk

Uplynul přesně týden a tři dny. Seděla jsem doma v obýváku a sledovala první závod z mistrovství světa v Oberhofu - smíšenou štafetu. Norský kvartet ve složení Ingrid, Marte, Sturla a Johannes bez problémů zvítězil, třebaže se Ingrid nevyvedla stojka a musela na jedno trestné kolo. Po týdnu jsem se tak konečně jednou šťastně usmívala a dokonce jsem se rozesmála nahlas, když Fillon Maillet minul nájezd do cílové rovinky a musel se honem vracet, aby ještě stihl udržet třetí příčku.

Závod mi pěkně zvedl náladu, ale to nejlepší mělo ten den ještě přijít. A nepřišlo to odnikud jinud než z Östersundu.

"Kláro! Pojď dolů, je tu něco pro tebe!" zavolala mě máma.

Vyběhla jsem před dům a uviděla auto s logem svazu českého biatlonu. "Slečna Beranová?" otázal se mě řidič. "Mám tu pro vás něco ze Švédska. Řek bych, že to bude nová bouchačka." Vesele se zazubil, načež mě nechal podepsat tunu papírů, než mi "tu věc" konečně předal.

Celá rodina se okolo mě seběhla, když jsem rozbalovala tu nejdůkladněji zabalenou krabici, jakou jsem kdy viděla. A potom se víko konečně odklopilo a všichni jsme spatřili to, co mělo nahradit Brynhild.

Östersundský mistr se překonal. Zbraň, kterou mi vyrobil, ve všech maličkostech dokonale odpovídala té původní. Vůbec bych nepoznala, že držím jinou malorážku, nebýt jiné barvy. Zatímco Brynhild měla pažbu v nádherném modrozeleném odstínu, tahle malorážka byla pouze modrá. Tmavě modrá jako podvečerní obloha. Netušila jsem, jak na tu barvu výrobce přišel, ale byla pěkná.

Tarjei jí bude muset vymyslet nové jméno, napadlo mě. Před půl rokem vymyslel i Brynhild, jenže tohle už nemůže být Brynhild... Přijmout skutečnost, že Brynhild už neexistuje, pro mě bylo těžké, ale když jsem před sebou viděla tuhle modrou krasavici, najednou to nebylo až tak hrozné.

«»

Druhý den odpoledne jsem se vrátila z krátkého běhání a s hrůzou jsem zjistila, že mám na mobilu snad pět zmeškaných hovorů od Zdeňka. Co se proboha děje tak důležitého? ptala jsem se sama sebe, když jsem mu honem volala nazpátek.

"Kláro! No sláva, už jsem myslel, že jsi spadla do černé díry." Zdeněk zněl hodně ustaraně a rozčileně. "Máme problém. Docela velký problém."

Sevřel se mi žaludek. "Jaký?"

"Jak asi víš, Jessica se kvůli vyhřeznuté ploténce vůbec neúčastní mistrovství světa. Proto jsme vzali do Oberhofu jako čtvrtou závodnici Elzu a Vinky jsme nechali doma jako náhradu, aby byla připravená dorazit, kdyby bylo potřeba. Původně jsme totiž mysleli, že můžou startovat jenom čtyři holky. Jenomže dnes - dnes! - nám bylo řečeno, že se změnila pravidla a kvóty se o jednoho závodníka navyšují. To by ještě nebyl až takový problém, prostě jsem zmobilizoval Vinky. Daleko větší průšvih je v tom, že Elza dostala chřipku a musela urychleně odcestovat, aby někoho nenakazila. Takže i s Vinky jsou holky zase jenom ve čtyřech." Zdeněk se zhluboka nadechl. "Potřebuju sehnat pátého člověka."

"Ne-nemyslíte mě, že ne?" odmítala jsem věřit svým uším.

"Obávám se, že ano. Klárko, pochop, že já nikoho jiného nemám! Nemůžu sem pozvat Kristýnu, která se letos na běžkách neskutečně trápí a v IBU Cupu ještě nezískala žádné body. Podle výsledků jsi opravdu další na řadě, i když máš téměř nulové zkušenosti. Budeš mít aspoň na kontě další raritu - start na dospělém mistrovství světa, i když jsi ještě nikdy nejela závod světového poháru." Zdeněk se dal do smíchu.

"To není vtipný!" protestovala jsem.

"Stejně bys startovala s největší pravděpodobností jen ve sprintu a ve vytrvalostním závodě," přemlouval mě dál Zdeněk. "Hele, my tu pátou závodnici nemusíme nasazovat, ale byla by škoda to nevyužít, nemyslíš? Bude to pro tebe ohromná porce zkušeností. Já bych neváhal ani na vteřinu."