Biatlon: Závod pokračuje

2. Kdo tvrdil, že v IBU Cupu bude nuda?

Opatrně jsem otevřela oči. Ležela jsem v posteli ve svém a Terčině pokoji. Jak jsem se sem proboha dostala?

To byla dobrá otázka. Pokusila jsem se přimět svůj mozek k vygenerování nějakých vzpomínek. Závodní trať, lidi, lyže a já. V prvních momentech jsem nebyla schopná oddělit jednotlivé složky od sebe a teprve po chvíli se to začalo pročišťovat. Jela jsem už do cíle, ano, dokonce jsem vyjela i ten nechutný krpál, na který jsem v tréninku tak nadávala - a co bylo pak? Tenhle pokoj...

Natáhla jsem se pro hodinky. Ukazovaly něco po čtrnácté hodině. Tak počkat: vážně mi chybí dvě hodiny života? Kde jsem je, u všech malorážek, ztratila? Přece jsem nebyla dvě hodiny mimo... nebo snad ano?

Váhavě jsem zkusila vstát. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi nebude točit hlava nebo něco podobného, ale naštěstí se nestalo nic. Vlastně jsem se cítila úplně normálně, akorát mě trochu bolely svaly.

Zkusmo jsem zamířila ven z pokoje a ke dveřím trenérů, kde jsem zaklepala. Nikdo mi však neotevřel, všichni nejspíš byli na stadionu. Právě jsem přemýšlela, co teď, když se na schodech ozvaly kroky. S napětím jsem počkala, jestli dotyčný zamíří do naší chodby - a vida, zamířil. Nebyl to nikdo jiný než Zdeněk Vítek.

"Kláro, co tady děláš?" zděsil se při pohledu na mě. "Upaluj do postele! Zrovna jsem tě šel zkontrolovat."

"Co se stalo?" vyptávala jsem se nechápavě. "Nic si nepamatuju. A nic mi není," dodala jsem vzpurně, protože Zdeněk se tvářil, jako bych měla přinejmenším mor a choleru.

"Musí tě prohlédnout doktor," prohlásil Zdenda nekompromisně. "Zastaví se tu zhruba za hodinu. A mezitím..."

"Mezitím mi vysvětlete, co se stalo," dožadovala jsem se.

"Chtěl jsem říct, že mezitím půjdeš do postele," nenechal se vykolejit Zdeněk. "Já se teď musím vrátit na stadion. Všechno probereme i s Alešem večer, ano?"

Trenérům se neodporuje, připomněla jsem si v duchu jednoduchou poučku. I když - kdyby mě teď slyšel Johannes, asi by prohodil něco ve smyslu očividně jsme tě nic nenaučili.

«»

Verdikt lékaře zněl jasně: příliš mnoho tlaku, nervozita a přepálené tempo. Na jednu stranu mě potěšilo, že je se mnou všechno v pořádku, ale současně jsem byla znepokojená tím, jak snadno ke kolapsu došlo. Co když se mi to stane znova? Nejsem na závodění zvyklá a už jen představa příštího závodu mi zvyšovala tlak.

Svoje obavy jsem pronesla nahlas při mé večerní soukromé poradě u trenérů. Aleš pokýval hlavou, chvíli přemýšlel, pak si něco tiše říkali se Zdeňkem, pak znovu přemýšleli a nakonec se ještě dívali do svých papírů. Znovu jsem začínala být nervózní. Co z nich teď asi vypadne?

"Zítra se jede stíhací závod, který se tě pochopitelně netýká," začal Aleš. "Další dva dny je volno pro všechny a pak je na programu vytrvalostní závod. Do toho bychom tě chtěli postavit."

Překvapeně jsem zamrkala. "Ale to je patnáct kilometrů." Nezvládla jsem poloviční trať.

"Právě," přikývl Zdeněk. Teď už jsem nechápala vůbec nic. "Je to patnáct kilometrů, tedy trať dost dlouhá na to, aby tě přiměla upustit od jakýchkoliv hloupých myšlenek na stupňování tempa."

Pomalu mi začínalo svítat. "Vy chcete... abych se naučila vhodně rozvrhovat síly."

"Samozřejmě. Bez toho u žádného sportu nemáš šanci uspět. Nikdy."