Biatlon: Závod pokračuje

34. Moje první interview

Endre Strømsheim sebou praštil na postel. Poslední dobou si připadal jako suverénně největší smolař na této planetě. V Lenzerheide byl králem - odvezl si odtud tři medaile - ale rozhodně se jako král necítil, když Švýcarsko opouštěl. Cítil se mnohem hůř než ten Mexičan, který ve všech závodech končí vždycky poslední.

Nedokázal si představit, že by se měl v tomhle stavu vrátit domů do Norska. Celý únor měl volný a tak se, v rámci staré dobré výmluvy na důležité trénování, vypravil do Ridnaun. Měl v plánu zůstat v Itálii alespoň dva týdny, než se trochu vzpamatuje, jenže ani tohle mu nebylo dopřáno. Hned třetí den od jeho příjezdu mu zazvonil telefon a trenér norského mužského áčka Siegfried Mazet mu dal naprosto jednoznačný pokyn: Přijeď do Oberhofu. Hned.

Nějakých rozšířenějších informací se Endre nemohl dožadovat, protože nebylo žádným tajemstvím, že jej Siegfried nemá příliš v lásce - ten Francouz jej vždycky považoval za přehnaně ambiciózního a nevěřil, že Endre má na světový pohár.

Každopádně Endre nezaváhal ani na minutu; skočil do auta a po dlouhé a vyčerpávající jízdě se dostal až do severního Německa. Teprve tady se mu od Sturly dostalo bližšího vysvětlení: IBU nečekaně navýšila kvóty, nikdo ten výnos ze začátku nepochopil a až teď byl všem vysvětlen. Proto hromada lidí dorazila podobně pozdě.

Endre se ten den cítil opět na vrcholu. Dokázal jsem to, pomyslel si ohromeně, když poprvé vkročil do Arény am Rennsteig. Sice náhodou, ale přece jen jsem na mistrovství světa. Konečně můžu dokázat, že mi světový pohár není na míle vzdálený. Byl pevně přesvědčen, že ten týden a půl, který tu stráví, mu dokonale pomůže přenést se přes tu ránu ve své duši. I tentokrát se neskutečně mýlil.

Toho dne zůstal na stadionu, aby se podíval na sprint žen, protože jednoduše nedokázal odejít. Atmosféra mistrovství mu to nedovolila. Zůstal stát na střelnici poblíž Patricka a pozorně sledoval veškeré dění. Ke konci závodu už jeho pozornost opadla, neboť všechny dobré závodnice už byly dávno v cíli a po trati se pohybovaly jen ty s vysokými startovními čísly, tedy ty méně dobré. Zrovna zamyšleně hleděl kamsi do dálky, když před ním projela další biatlonistka a on sebou prudce trhnul a rychle otočil hlavu směrem, kterým odjížděla. Spatřil však už jen záda s neznámou tmavomodrou malorážkou a nohavice od české kombinézy. Ale ten moment, kdy projížděla přímo před ním a on zrovna nedával pozor... Jako by se mu před nějakým vnitřním zrakem mihl Klæřin obraz.

Už mi asi vážně hráblo, pomyslel si Endre podrážděně. Kde by se tady vzala Klær? Ta navíc nemá takovouhle modrou malorážku. Laskavě se vzpamatuj.

O nějakých osm minut později se však ta biatlonistka objevila znovu a tentokrát už neměl o čem pochybovat: skutečně to byla Klær. Kde se tady vzala? Jak to, že tu závodí?

Vytáhl z kapsy telefon a pustil se do pátrání. Šel na to chytře: nejprve si zjistil, které z nejlepších českých biatlonistek v Oberhofu jsou, z toho následně odvodil, které tu nejsou, a teprve na závěr hledal, co se s nimi stalo. Za chvíli už věděl, že Jessica Jislová má vyhřeznutou ploténku a jakási Eliška Václavíková - v životě o ní neslyšel - musela odjet kvůli chřipce. Takže takhle se sem Klær dostala. Jako nečekaná náhradnice, když českému týmu nikdo jiný nezbyl.

Bez ohledu na důvod její přítomnosti to pro něj byl šok. A když ji o tři dny později náhodou potkal ve společnosti těch zatracených cyklistů, kteří sem k jeho nechuti dorazili fandit, byl na nejlepší cestě něco roztřískat.

Jediné pozitivum se projevilo o den později při vytrvalostním závodě, kde předvedl velmi dobrý běh. Jeho snaha dostat ze sebe ten vztek a bezmoc na trati zjevně zafungovala. Konečné patnácté místo bylo vzhledem ke třem trestným minutám velmi slušné. Náladu mu to ovšem nezvedlo.