Biatlon: Závod pokračuje

3. Máš na to, holka

Naposledy jsem si zkontrolovala vybavení. Malorážka byla pečlivě připravená, lyže pevně připnuté, kombinéza v českých barvách všude perfektně seděla. Okolo hlavy jsem měla čelenku s českou vlajkou a k tomu jsem si vybrala tmavě modré brýle. Dobrovolník u zadní stěny startovní brány mi pokynul rukou, abych se přesunula dovnitř. Poslušně jsem dotlapkala k tenké tyčce a upřela oči na časovač.

A tehdy jsem si uvědomila, že najednou necítím strach, pouze motivaci. Vždyť to vlastně nic není. Opět startuju až v poslední čtvrtině, všechny favoritky už jsou na trati, popřípadě v cíli, a ode mě nikdo nic neočekává.

Vyjela jsem na trať. Měla jsem pocit, že mám v hlavě vakuum - žádné myšlenky, žádné obavy, a ani žádné pocity. Nohy plynule klouzaly v naučeném stylu. Všechno pracovalo jako dokonale seřízený mechanismus.

První tři kilometry. Střelba vleže. Další tři kilometry. Střelba ve stoje.

Teprve tady, v polovině závodu, se mi vrátily do hlavy myšlenky a spolu s nimi i schopnost přemýšlet. Fajn, takže shrnutí: dvě čisté položky už mám za sebou, lyže mi jedou skvěle - díky, servisáci - unavená nejsem, hlava se mi taky nemotá - vlastně je všechno v nejlepším pořádku. Tak co kdybych trochu zrychlila?

Ne! zaprotestovalo moje rozumnější já. Na to zapomeň. Aleš ti něco řekl. A ty sis slíbila, že se toho budeš držet.

No jo pořád, vždyť už mlčím... zahudrovalo moje divočejší já a stáhlo se do pozadí.

Když jsem přijížděla ke čtvrté položce, zakázala jsem si přemýšlet. S mým tempem jsem stejně neměla šanci na nějaký dobrý výsledek, i když jsem první tři střelby měla čisté. O nic nejde. Stoupla jsem si na stav s číslem třicet, vypálila pět rychlých ran a vydala se do posledního běžeckého okruhu. Zahlédla jsem na malý okamžik i Zdeňka u dalekohledu; při pohledu na pět bílých záklopek spokojeně pokyvoval hlavou.

Ani v posledním kole jsem nezvýšila tempo, a to z jednoho prostého důvodu: neměla jsem na to síly. Cítila jsem, že současnou rychlost zvládnu bez problémů udržet až do cíle, ale přece jen patnáct kilometrů není zrovna málo.

Projela jsem cílem, svalila se na zem a nehýbala se. Nebylo to ani tak vyčerpáním, jako spíš radostí z toho, že to můžu udělat. Dokončila jsem svůj první závod v životě. Ani mě v tu chvíli nenapadlo podívat se na tabuli, kolikátá jsem vlastně skončila.

«»

Odpoledne jsem se dychtivě dostavila na tradiční pohovor s Alešem a Zdeňkem. Byla jsem docela zvědavá, co mi řeknou. K mé obrovské radosti jsem obdržela hned několikanásobnou pochvalu - za střelbu, za zachování klidu (ehm...) a dokonce i za běh.

"Vždyť jsem běžela jak slimák," nechápala jsem. Aleš obrátil oči ke stropu a Zdeněk k němu zamumlal něco, co znělo jako vždyť jsem ti to říkal.

"Co bys prosím tě chtěla, Kláro?" Aleš na mě hleděl téměř útrpně. "Vyhrát světový pohár? Trénuješ od července. To znamená méně jak půl roku! Slyšíš mě? Méně jak půl roku! A ty si tady stěžuješ, že jsi měla až šedesátý běžecký čas? No ano, měla, ale střílela jsi absolutně čistě, což je něco, o čem si spousta biatlonistek nejen tady, ale i ve svěťáku může nechat jenom zdát! Skončila jsi třicátá druhá z osmdesáti osmi, což je pro tebe nádherný výsledek! A dále si uvědom, že jsme mohli do IBU Cupu nasadit nějakou nadějnou juniorku, jako v případě Téry Jandové, ale my jsme to neudělali! A proč jsme to neudělali? Protože jsme nominovali tebe! A představ si, že jsme profesionálové, takže jsme asi věděli, proč to děláme!"