Biatlon: Závod pokračuje

24. Signalizace

Úterý proběhlo prakticky ve stejném režimu jako pondělí, akorát že teď nás už na trénincích doprovázely Eliška a Tereza. Odpoledne si nás Aleš seskupil kolem sebe s cílem dohodnout rozvržení startovacích skupin pro zítřejší vytrvalostní závod. Podle toho, kdo byl do jaké skupiny přihlášený, se mu totiž vylosovalo startovní číslo.

"Ták, začneme u tebe, Terko - pořád platí, že zítra nechceš závodit?"

Tereza Voborníková přikývla. "Egil Gjelland mě sem poslal, abych si jenom zkusila zajet dva závody, protože nominaci na mistrovství světa mám jistou a chtějí mi taky dát čas na odpočinek a přípravu. Domlouvali jsme se, že vytrvalák nepojedu, protože to je nejdelší a nejtěžší závod. Nastoupím až do sprintu."

"Dobře, to je Egilovo rozhodnutí a do toho já nezasahuju," zvedl ruce Aleš. "Takže moje otázka míří na vás čtyři ostatní: do které skupiny by kdo chtěl?"

"Do druhé," řekly si Vinky a Eliška současně.

"Já jsem zvyklá startovat odzadu, klidně mě dejte až do třetí nebo do čtvrté," ozvala se Kristýna.

"Co se všechny cpete tak dozadu?" zoufal si Aleš. "Já potřebuju taky obsadit první skupinu! Kláro, kam chceš ty?"

"Mně je to docela jedno. Pokud do té první nikdo nechce, já klidně půjdu. Aspoň to budu mít brzo za sebou." Holky se mému přístupu zasmály, zato Aleš se mračil a škrábal si něco do poznámek.

"Nebývá úplně zvykem, aby v první skupině startoval benjamínek týmu," namítl. "Ale pokud ti to ostatní opravdu přenechají..."

"Milerády!" ujistily mě Vinky s Kristou okamžitě.

"Tak dobře," povzdechl si Aleš odevzdaně. "Jdu to zapsat do systému, vy si zajeďte ještě jedno kolo."

Vyrazily jsme na trať, ale vzápětí nás zarazil Zdeňkův hlas. "Kláro, Kristýno, na slovíčko!"

Vrátily jsme se s Kristou ke Zdeňkovi a čekaly, co z něj vypadne. "Mám pro vás jen drobnou radu, děvčata. Určitě víte, že Vinky a Eliška mezi sebou budou bojovat o poslední volné místo v nominaci na mistrovství světa. Nevím, jestli to nějak ovlivní atmosféru v týmu, ale kdyby byly holky nějak moc nahecované... Nevšímejte si toho. Možnost nominace se vás dvou rozhodně netýká, takže se nenechte zbytečně vyštvat do něčeho, na co nemáte. S Klárou už jsem ostatně podobný rozhovor vedl včera. Jeďte si zítra samy za sebe a užijte si to. Tak. To jsem vám chtěl říct. Můžete jet."

Vyrazily jsme s Kristou na trať a o zítřejším závodě už ten den nepadlo ani slovo. O tři hodiny později jsem se však dozvěděla krutý důsledek mé volby startovací skupiny. Měl podobu dresu se startovním číslem jedna.

«»

V jídelně sousedního hotelu bylo i večer před prvním závodem velmi rušno. Proč? To bylo jednoduché, protože v něm bydleli Noři. Endre právě vykládal nějaký norský vtip, kterému jsem houby rozuměla, ale okolo sedící dívky se mu smály jako šílené. Jen jsem s lehkým úsměvem zakroutila hlavou, když Jenny Enodd pod náporem smíchu málem spadla ze židle.

Raději jsem se otočila zpátky k důvodu, proč jsem tu seděla i já, i když bych správně měla být ve svém hotelu. Ten důvod se jmenoval Erlend Bjøntegaard. Když jsem zjistila, že ho Norové povolali na mistrovství Evropy, byla jsem štěstím bez sebe, protože on si tu příležitost zasloužil víc než kdokoliv jiný - zejména po všech těch ústrcích ze strany norské federace.

Byli jsme právě uprostřed zajímavého hovoru o horských túrách - jedna z věcí, kterou jsme měli s Erlendem společnou - když k nám doběhl udýchaný Ondra Mánek.