Biatlon: Závod pokračuje

13. Výlet

V pondělí ráno se mě ještě pořád částečně drželo to zklamání z naší nestartující štafety. Verča do mě celou snídani něco hustila, ale téměř jsem ji nevnímala. Mojí náladě nenapomohlo ani hromadné sdělení trenérů pro všechny týmy: jelikož dnes měli všichni závodníci světového poháru odjíždět z Pokljuky do Ruhpoldingu, o nás v Pokljuce zatím úplně nestáli. Potřebovali si všechno připravit, uklidit po závodnících ze svěťáku a tak podobně, takže jsme se měli všichni přesouvat až zítra a dnešek jsme ještě měli strávit v Osrblie.

"Hele, tvůj přítel na tebe mává!" drcla do mě Verča. Od čtvrtka mi nedala kvůli Endremu pokoj a mně už docházely argumenty, kterými jsem ji vždycky odkázala do patřičných mezí. Tentokrát jsem jí pouze ukázala zaťatou pěst, jakože si to s ní ještě vyřídím, a propletla se mezi masou těl k Endremu.

"Naplánovali jsme s Alexanderem a Karoline na dnešek takový výlet, když tu budeme zůstávat až do zítřka," vychrlil na mě Endre. "Nechceš se přidat? Můžeš klidně vzít i tu svou kamarádku nebo další lidi od vás z týmu."

"Kam chcete jít?" zajímala jsem se.

"Nahoru, do hor. Sníh tam teď žádný není, takže to je dokonale bezpečné."

"Tak to bych chtěla!" nadchla jsem se okamžitě. Horám nikdy neřeknu ne. "Akorát nevím, jestli by mě trenéři pustili. Vždyť víš, jaký Aleš je."

"Tak se zeptej toho druhého, ten vypadá normálně," poradil mi Endre. "Řekni mu, že to bude stejně výživné jako trénink na stadionu."

"Zkusím to," slíbila jsem a rovnou se vydala hledat Zdeňka.

"Na výlet?" drbal se můj oblíbenější trenér za uchem. "Myslel jsem, že se spíš půjdeme ještě projet na trať, ale vlastně to není až tak špatný nápad... Kdo že to organizuje?"

"Endre Strømsheim," odpověděla jsem a s napětím vyčkávala konečný verdikt.

"Tak dobře, můžeš jít, ale nesmíte se zastavovat na každém kroku! Očekávám, že i na vysokohorské túře podáte všichni solidní výkon. Aby to mělo aspoň nějaký smysl, chápeš. Je to určitě dobré z toho hlediska, že zase zapojíš jiné svaly, ono je ve sportu potřeba to střídat a dělat víc různých věcí."

"Moc děkuju," zářila jsem radostí. "Mohla by s námi jít i Verča, kdyby chtěla? Ještě jsem se jí nezeptala."

"Může jít, kdo chce - nebo spíš koho tam budou Norci chtít - ale přijď mi pak ještě nahlásit jména, abych věděl, s kým dnes nemám počítat. A Aleše teď neřeš, tomu to nějak šetrně sdělím sám."

Ještě že tak, oddechla jsem si pro sebe. Nepochybovala jsem, jaký názor bude Aleš na náš výlet mít.

«»

Zdeněk by z nás měl určitě radost, kdyby nás viděl. Do puntíku jsme plnili jeho jediný pokyn a ve velmi slušném tempu rychle stoupali po strmé cestě vzhůru. Bylo nás celkem devět: samozřejmě já, Endre, Aleksander, Karoline a Juni, a z našich se mi podařilo přesvědčit nejen Verču, ale taky Ondru, Terezu a Kristýnu.

Poslední dvě jmenované se k nám přidaly poté, co zjistily, že by musely na stadionu trénovat samy jen s Alešem, což se jim rozhodně nechtělo absolvovat. Jenže si asi neuvědomily, že Nízké Tatry navzdory svému jménu nejsou až tak nízké, a už vůbec ne pozvolna stoupající. Už v polovině cesty na hřeben nemohly popadnout dech a křičely na Endreho, ať zastaví.

"To jsem si teda myslel, že dojdeme dál," okomentoval Endre pohled na Terku a Kristu sedící na pařezu a zhluboka oddechující. "Plán byl, že ujdeme zhruba pětadvacet kilometrů."