Biatlon: Závod pokračuje

57. Moudrost

Prudce jsem otevřela oči. Kolem byla naprostá tma a z protějšího konce pokoje jsem slyšela tiché, klidné oddechování spící Ingrid. Někdo jiný mi však opatrně třásl ramenem. "Buď potichu, ať nevzbudíš Inge," promluvil mi těsně u ucha Johannesův hlas.

Vyklouzla jsem z postele a následovala ho na chodbu. Teprve ve světle z pouliční lampy, které dopadalo do chodby vysokým oknem, jsem si všimla, že Johannes je hodně nervózní. Prozrazovaly to jak pevně stisknuté rty, tak především výraz v jeho nebesky modrých očích.

"Co se stalo?" zeptala jsem se, když jsme došli do bezpečné vzdálenosti od ostatních pokojů.

"Nechtěl jsem tě budit, Klær, ale nenapadal mě nikdo lepší, za kým bych mohl jít." Johannes se rychle rozhlédl na všechny strany. "Jde o Heddu."

Zatrnulo mi. Věděla jsem, že Johannesova žena je těhotná, a pokud se jí něco stalo...

"Převezli ji do nemocnice. Každým dnem může porodit. Vím, že teď zním jako vyplašená slepice, ale já tady prostě nemůžu zůstat. Musím zpátky do Norska."

"Já ti rozumím, Johannesi," ujistila jsem jej. "Na tvém místě bych nejednala jinak. Akorát jsem zatím asi nepochopila, co ode mě vlastně potřebuješ."

Johannes chvíli váhal, jako by si nebyl jistý, jestli je dobrý nápad mě o to požádat. Nakonec se ale odhodlal. "Mám už vyhledaný let do Norska z nejbližšího letiště, jaké tady v okolí je. Jenomže je to ranní let, potřebuju odsud odjet už teď."

Začínala jsem chápat. "Siegfrieda kvůli tomu, předpokládám, nebudeš budit."

"Ne. Vím, že tě tím vystavuju riziku srážky s jeho nepříznivou náladou. Ale..."

"Já to zvládnu, Johannesi," usmála jsem se. "Myslím, že zrovna tuhle záležitost dokážu podat takovým způsobem, abych z toho vyšla dobře jak já, tak především ty. Heddin porod přece Siegfried pochopí."

"Jo, myslím, že jo. Normálně bych mu to řekl sám. Ale tady je na obtíž jednak jeho neustálá nabroušenost, a jednak to pitomé ultimátum od Jonase. Žádné problémy..."

"Tohle není problém, ale normální situace, ke které prostě může dojít," mávla jsem rukou. "S tím si starosti nedělej. Ale souhlasím s tebou v tom, že není dobrý nápad Siegfrieda budit. Prostě odjedeš a necháš mě, abych mu to zítra oznámila."

"Ty jsi zázrak," vydechl Johannes úlevou. "Jenomže je tu ještě jeden zádrhel."

"Jsem připravena na cokoliv," zažertovala jsem.

"Kromě tebe ví o mém odjezdu ještě Tarjei. Musí mě hodit na letiště, respektive pak dovézt zpět týmový vůz. Ráno se nestihne vrátit včas, Siegfried zjistí, že chybíme oba. Hlavně proto ti to celé říkám... Nejde jen o mě. Musíš zavčasu vysvětlit Tarjeiovu nepřítomnost."

"Rozumím. Žádný problém," usmála jsem se povzbudivě. "A hlavně se neboj. Hedda to zvládne."

"Já vím. Děkuju," usmál se Johannes. Už se otáčel zpátky k pokojům, když vtom jej ještě něco napadlo a rychle obrátil hlavu zpátky ke mně. "Poslyš, Klær - má se nám narodit dcera. Co bys řekla tomu, kdybychom ji pojmenovali Klara? Nevadilo by ti to?"

"Copak už nemáte jméno vybrané?" podivila jsem se.

"Popravdě - nemáme," pousmál se Johannes koutkem úst. "Gustava jsme taky rozhodli až na poslední chvíli, asi se z toho stává náš zvyk."

"Já nevím," přešlápla jsem rozpačitě. "Chci říct, že to nepovažuju za úplně dobrý nápad."

"Škoda." Johannes nevypadal zklamaně, jen chápavě pokrčil rameny. "Třeba by jí to jméno přineslo tvou inteligenci a důvtip."