Biatlon: Závod pokračuje

10. Předvánoční oslavy

Skončila jsem padesátá osmá ve sprintu. Ano, slyšíte dobře - padesátá osmá. Na třetím místě od konce postupu do stíhacího závodu. A ne, nebyla jsem spokojená. Obě položky jsem odstřílela čistě, žádné zdržení mě nepotkalo - a přesto jsem skončila až takhle vzadu. Jen to potvrzovalo, jak jsem příšerně pomalá.

"Vsadím se, že jsem byla suverénně nejhorší závodnicí s čistou střelbou, že?" pronesla jsem sarkasticky, když si mě trenéři v podvečer zavolali na zhodnocení. Vždycky brali postupně jednoho člověka po druhém, obvykle podle pořadí, v jakém jsme se umístili.

"No... ano," potvrdil mi to neochotně Zdeněk. "Ale hned před tebou skončila nějaká Ukrajinka s jednou chybou. A vezmi si, že naše Krista měla chyby dvě a je šedesátá třetí. To znamená, že jste běžely přibližně vyrovnaně."

"Jenže Krista je po nemoci a není ještě v plné kondici," odsekla jsem nabručeně.

"Víš co? Přestaň si pořád na něco stěžovat!" vypěnil Aleš. "A radši už běž."

Uraženě jsem odkráčela. Proč se v českém týmu bere jako úspěch umístění za polovinou startovního pole? ptala jsem se sama sebe.
Jestli ty nejsi norská odchovanka, odpověděl mi okamžitě druhý hlas. Aneb řídíme se heslem druhé místo neberu.

«»

Moc ráda bych řekla, že jsem v cílové rovince stíhačky předvedla mohutný finiš, kterým jsem rozmetala své soupeřky. Jenže to by byla lež. Ve skutečnosti se stalo to, že nás k cíli jelo pět a všechny čtyři holky si na mně smlsly jak na malině. Ani jsem se neobtěžovala poctít svým pohledem výsledkovou tabuli a rovnou jsem se odploužila do cílového prostoru. Lyže a hůlky jsem strčila do první ruky, která se natahovala směrem ke mně, a když jsem trochu pozvedla zrak, zjistila jsem, že ta ruka nepatří českému servisákovi, ale Erlendovi.

"Vítej, skokanko," vycenil zuby ve veselém úsměvu.

"Skokanko?" zachroptěla jsem. Ještě si ze mě bude dělat legraci. "Spíš pojízdná mrtvolo."

Erlend mi věnoval svůj nejkáravější pohled. "Neříkej mi, že jsi se zase nepodívala na výsledky!"

"Jak - zase?"

"Endre říkal, že v Idre jsi předvedla to stejné. Skvělý závod a naprostou ignoraci výsledků."

"Endre moc žvaní," zabručela jsem. "Kolikátá jsem skončila, že ti to přijde jako skvělý závod?"

"Dvacátá šestá. Stoprocentně jsi největší skokankou téhle stíhačky. Z padesátého devátého místa na dvacáté šesté!"

"Tak hele," dala jsem si ruce v bok. "Mohla jsem být i dvacátá druhá, kdyby mě těsně před cílem všechny nepřeválcovaly, a vyjížděla jsem padesátá osmá, ne devátá!"

"To je fakt strašný rozdíl," obrátil Erlend oči v sloup. "Ty bys měla jezdit jenom čtyřpoložkové závody. Všechno těžíš z čisté střelby."

"Já vím, kdyby se jezdil desetipoložkový závod, tak bych byla horká kandidátka na vítězství," ušklíbla jsem se. "Ale copak tady můžeš někam postoupit bez toho hloupého sprintu? A v tom nikdy nemám šanci na dobrý výsledek!"

"Tahle Klær, co pořád protestuje, mi už pěkně leze na nervy," nechal se slyšet Erlend. "Zítra večer s tebou počítáme na vánoční oslavě, slyšíš? Endre říkal, že ti to mám vyřídit."

Teď už jsem se naštvala definitivně. "A teď zase poslouchej ty mě: jestli Endre chce, abych přišla, tak ať mě přijde pozvat sám. Ostatně, nemyslím si, že bych po zítřejším závodě byla schopná zúčastnit se nějakého večírku."