Biatlon: Závod pokračuje

54. Biatlonist(k)a roku

Stála jsem před vysokým zrcadlem a zaraženě si prohlížela holku, která mi z hloubi zrcadla zmatený pohled oplácela. Tohle jsem nemohla být já. Já jsem přece Klær, obyčejná Klær, kdežto v zrcadle stála nějaká vznešená dáma v dlouhých plesových šatech.

"Tak co?" ozval se za mnou nedočkavý hlas jedné z pomocnic. "Líbí?"

Lehce jsem sebou škubla. "Je to... nádhera. Jste úžasně šikovné," pochválila jsem ji a děvče se rozzářilo štěstím. "Akorát si nejsem jistá, jestli to není... trochu moc? Jsem jen neznámá juniorka. Nehodilo by se, abych tam přišla v nejslavnostnějším oblečení ze všech."

"Ale co vás nemá," usmívala se pomocnice ze salónu. "Na galavečeru budou všichni vyšňoření přesně takhle a i víc. Tam člověk nemůže přijít v džínách a tričku."

Co bych dala za džíny a tričko! pomyslela jsem si zoufale.

Vrhla jsem další nervózní pohled do zrcadla. Ty vlasy! Vysoko vyčesaný, precizně sepnutý drdol byl na hony vzdálený mému obvyklému, nedbale udělanému culíku. A co teprve šaty. Vrchní část měla jemnou, světle růžovou barvou, která na sukni směrem dolů přecházela v šedou. Barevná kombinace to byla úchvatná, to jsem musela přiznat. Líbil se mi zejména dolní okraj sukně, který měl barvu oblohy před bouří. Zato ze střihu šatů jsem byla podstatně méně nadšená. Nařasené rukávy, několikavrstvá tylová sukně až na zem - vážně jsem si připadala, jako bych šla na ples. Na hodně formální a slavnostní ples, na který bych navíc nikdy nešla dobrovolně. Mému dojmu příliš nepřidaly ani střevíčky na vysokém podpatku, ani hromada líčidel, která mě změnila k nepoznání.

Prý Biatlonista roku. Spíš Mučení roku, řekla bych. Minimálně pro mě. Narozdíl od většiny ostatních holek jsem si celé to oblékání, česání a líčení fakt neužívala. Nehledě na to, že teď v tom budu muset vydržet dalších pár hodin.

"Vypadáte dokonale, slečno Beranová," přispěchala ke mně stylistka a opatrně mi urovnala rukáv. S trochu křečovitým úsměvem jsem všem znovu poděkovala a vydala jsem se vstříc dnešnímu večeru. Vlastně galavečeru.

«»

Zatímco ostatní biatlonisti si na duben naplánovali odpočinek, relax a dovolenou, já jsem svůj volný měsíc strávila učením a skládáním zkoušek. Od května nám měla odstartovat letní příprava, ale ještě předtím se všichni čeští biatlonisti museli takříkajíc povinně zúčastnit slavnostního vyhlášení Biatlonisty roku. Když jsem vstupovala do karlínského Fóra, poněkud pesimisticky mě napadlo, jestli vůbec svou letní přípravu zahájím - co když teď na těch dlouhých schodech zakopnu o sukni svých šatů a zlomím si nohu?

Raději jsem si šaty přidržela rukou, jenže jsem pro změnu zapomněla dávat pozor na podpatky. V příští chvíli jsem nešikovně došlápla podpatkem na okraj schodu, noha se mi zvrtla a už jsem se řítila dolů.

"Hej, dávej pozor!" Něčí silné ruce mě obratně zachytily a následně postavily na pevnou zem. "Nebo tě na pódiu vyhlásí za vítěze v kategorii padavka roku."

"Díky, Ondro," vydechla jsem úlevou a překvapeně si kamaráda navlečeného ve smokingu prohlédla.

"Nekoukej tak nevěřícně," ušklíbl se. "Nejsi tady jediná, koho nacpali do svátečního. Mimochodem, už jsi viděla Verču?"

Pomalu jsem zavrtěla hlavou. "Neříkej, že Verča bude mít taky dlouhé šaty."

Ondra se zachechtal. "To bych řekl, že bude! Pokud už jí ovšem nedošla trpělivost a nezkrátila si je těmi nůžkami, které s takovým zoufalstvím v hlase sháněla."