Biatlon: Závod pokračuje

21. Jedna-jedna, dva-jedna

V pátek se Johannesovi opět podařilo zařídit nám společný tajný trénink. Tentokrát se vůbec nezdržoval nějakým rozehřívacím kolem a rovnou mě dotáhl pod ten nejdelší výjezd nahoru.

"Dnes se zaměříme na vyjíždění kopců," oznámil, jako by to nebylo zřejmé. "Ve středu jsem si totiž všiml docela zajímavé věci: ty nemáš ráda sjezdy. Že je to tak?"

"Nemám, pokud jsou prudké a jsou v nich zatáčky."

"Jo." Johannes se na maličkou chvíli zamyslel. "Snad ke sjezdům taky dojdeme, ale to je teď vedlejší. Abych ti to lépe vysvětlil: sjezd se zatáčkami se nenaučíš za hodinu. Možná je to spíš záležitost psychického bloku než čehokoliv jiného. Proto si musíš svou výhodu vybrat jinde." S významně zvednutým obočím ukázal před sebe.

"Do kopce? Šílíš? Tam je přece člověk vůbec nejpomalejší."

"Zatím to u tebe možná platí. Ale to brzo změníme."

"Nechci ti brát iluze, ale to se ti nejspíš nepodaří," pronesla jsem skepticky. Dobře jsem znala svoji mizernou úroveň výjezdů.

Johannes mě zavraždil pohledem. "Tak hele," spustil docela dopáleně, "mám tě něco naučit. A vím, že jsem schopný tě to naučit. Když se ale na všechno budeš tvářit způsobem tohle mi v ničem nepomůže, tak se snažím úplně zbytečně! Zkus mi trochu víc věřit, já vím, co dělám. Se svými trenéry taky diskutuješ každé cvičení?"

Zastyděla jsem se až do morku kostí; tento týden už podruhé. Uvědomuješ si, Klárino, že působíš jako mimořádně nevděčná a nafoukaná husa? zavrčel na mě v duchu můj kontrolní hlásek.

Johannes asi odhadl, co se mi honí hlavou, protože začal mluvit dál, jako by se nic nestalo. "Takže, na vyjíždění kopců můžeme uplatnit dvě techniky. Říká se jim jedna-jedna a dva-jedna, to určitě moc dobře víš - podle toho, jestli na jeden odraz hůlkami připadá jeden, nebo dva odrazy nohama. Už předevčírem při našem testovacím kolečku jsem si dával dobrý pozor, jak pojedeš do tohohle největšího kopce, a musím konstatovat, že jsi ho celý vyjížděla na dva-jedna. Což je přesně to, co dělají lidé, kteří si nevěří po silové stránce. Já si ale myslím, že si klidně můžeš troufnout na jedna-jedna. Co říkáš, zkusíme to?"

"Počkej, nemyslíš si, že vyjedu celý kopec jedna-jedna, že ne?!" zhrozila jsem se.

"Jasně že ne," uklidnil mě Johannes. "To by zvládl málokdo, vlastně skoro nikdo. Zkus ale v jedna-jedna vydržet tak dlouho, jak to bude možné. Až ucítíš, že to dál fakt nepůjde, přejdi na dva-jedna."

"Dobře," přikývla jsem váhavě a trochu rozklepaně vyrazila vpřed. Představ si, že jedeš po rovině, opakovala jsem si neustále. Jedeš po rovině. Odrazíš se rukama a vyjedeš pravou nohou. Pak se znovu odrazíš a vyjedeš levou. A tak pořád dokola.

Znělo to tak jednoduše, když se to řeklo. Jenomže bylo těžké představovat si rovinu tam, kde byl dost prudký a navíc ještě dlouhý kopec. Udělala jsem sotva pár temp a už jsem měla pocit, že se každou chvílí zastavím. Moje nohy prostě nezvládaly klouzat dopředu tak jako na rovném podkladu.

Zrovna jsem se chystala přejít na dva-jedna, když vedle mě zaznělo důrazné: "Ještě vydrž!"

Krucinál! Málem bych zapomněla, že Johannes jede vedle mě. Jistěže dokázal rozpoznat, co jsem chtěla udělat. A vůbec mi to nezlehčoval. Sice jsem někdy uvnitř věděla, že to je dobře, ale v ten moment na kopci bych ho za to nejraději zapíchla hůlkou.