Biatlon: Závod pokračuje

27. Další průšvih na seznamu

Šla jsem spát velmi brzy, abych dohnala ten deficit z předchozí noci, a nejspíš to zabralo. Ráno jsem se cítila mnohem lépe než včera a znovu jsem byla fyzicky i mentálně připravená závodit. Ta záležitost s Endrem zatím zůstávala otevřená, nicméně já s tím momentálně nic dělat nemohla. Rozhodně jsem neměla v úmyslu chodit za ním první, takže jsem mohla jen vyčkávat, jestli si on najde mě. A dokud k tomu nedojde, můžu dál jet ve svých obvyklých kolejích.

Aleš se tvářil spokojeně, že jsem opět v pohodě, a všechno se zdálo být zalité sluncem. Jediný moment, kdy jsem se to dopoledne zamračila, byla chvíle, kdy se mi dostal do rukou můj dres pro dnešní závod. No jo, holt jsem si to včera pos... pokazila, tak teď musím jet s devětačtyřicítkou na hrudi.

Samotné přípravy na start naší stíhačky ale byly skvělé, protože Eliška včera dojela čtyřicátá šestá a Vinky čtyřicátá sedmá, takže jsme všechny tři stály prakticky vedle sebe a neustále jsme měly něco k okomentování. Závodnice před námi se na nás otáčely s nechápavými výrazy, ty za námi si zase klepaly na čelo, protože si myslely, že je nevidíme. A hádejte co? Nám to bylo úplně jedno. Dnešek jsem si hodlala užít na maximum. Vlastně mi to zatím dost připomínalo středeční vytrvalák - moje rozpoložení, počasí i atmosféra v týmu - což by teoreticky mělo znamenat, že to bude skvělý závod...

Mlč a soustřeď se! zahartusil ten kontrolní hlásek. Nebo to ještě zakřikneš.

Jo, jo, už mlčím, odpověděla jsem si, jak jsem měla ve zvyku. Často jsem si říkala, že tyhle moje vnitřní dialogy jsou vlastně dost uhozená záležitost, ale dělala jsem to už hromadu let, v každé krizové nebo nervově napjatější situaci. Pomáhalo mi to udržet správný a objektivní náhled na věc.

Dnešní závod jsem jela s jasným cílem: odstřílet čistě a v důsledku toho se snad i posunout někam dopředu. V Ridnaun jsem se s čistou střelbou dokázala posunout o neuvěřitelných třicet míst, protože ostatní chybovaly, což byl jednoznačný důkaz, že ve stíhačce, podobně jako ve vytrvalostním závodě, je přesnost klíčem k úspěchu. Kdo k tomu přidá i rychlost, má vyhráno. Já jsem se sice rychlostně pořád nemohla měřit s tím nejlepším, co IBU Cup nabízel, ale už jsem na tom byla podstatně lépe než tehdy v Ridnaun.

Všechno dnes vycházelo podle mých představ. Za všechny čtyři položky jsem nemusela absolvovat ani jedno trestné kolo a oproti včerejšku se mi opět jelo skvěle.

"Pojď, makej, jsi pětadvacátá, kousek před tebou je skupina!" hlásil mi Zdeněk na začátku posledního běžeckého kola.

Zkusím ji dojet, rozhodla jsem se. Zdeněk by mi o ní neříkal, kdyby byla moc daleko přede mnou.

Zrovna jsem byla ve stoupání, takže jsem z toho musela vytěžit všechno. Jela jsem nadoraz a zabralo to. Když jsem vyjela do zatáčky, uviděla jsem před sebou na vršku kopce onu skupinku asi čtyř děvčat, kterou zmiňoval Zdeněk. Zkusila jsem nasadit ještě vyšší frekvenci. Tohle bude bolet, ale euforie a drajf to přebijí. Ve chvilce jsem byla na vršku a přehoupla se do sjezdu. Byla jsem natolik rozjetá ve snaze docvaknout tu čtveřici přede mnou, že mě to zbavilo veškerých zábran a prostě jsem jela. Hladce jsem vybrala první zatáčku, svinula se do vajíčka a uháněla dál. Před druhou zatáčkou jsem vajíčko zase "rozmotala", abych mohla odšlapovat. Vlétla jsem do zatáčky a nohy začaly pracovat... ale ne dost pohotově. Až příliš rychle jsem se ocitla na vnějším okraji zatáčky. Prudce jsem to strhla víc doprava, abych úplně nevyletěla z trati, ale díky tomu jsem ještě víc ztratila stabilitu a ani nohy neměly šanci to zvládnout. V příštím okamžiku jsem se sice dál řítila po trase dolů, ale tentokrát ve změti sněhu, lyží a holí.