Biatlon: Závod pokračuje

20. Hlavně nenápadně

Ve středu ráno mě probudilo, jak mi Ingrid jemně třásla ramenem. "Vzbuď se, Klær! Ale zůstaň tiše, ať neprobudíš Idu. Ta ještě může chvíli spát."

"Co se děje?" zamumlala jsem rozespale. Za oknem ještě byla téměř tma.

"Jdeme trénovat," odpověděla mi šeptem Ingrid. "Ty, já, Johannes a Tarjei. Připrav se, já ti zatím donesu něco k jídlu."

Ida měla podle všeho enormní spánek. Normálně bych řekla, že moje přípravy by musely vzbudit i hluchého, ale ona se ani nepohnula. Nevzbudilo ji ani moje zakopnutí o práh, když jsme odcházely.

Tarjei a Johannes už na nás čekali na stadionu. Lyže i všechno ostatní měli připravené; raději jsem se nepídila po tom, v kolik vstávali.

"Jdeme na věc, dámy!" zahlásil Johannes. "Máme krásné ráno, čas jako stvořený pro projížďku na lyžích."

Hleděly jsme na něj s Ingrid jako na uprchlíka z blázince. "Prosím tě, co sis dal k snídani místo kávy? Půllitr slivovice?" vypadlo z Ingrid.

"Ne, měl kafe, ale s třemi lžičkami cukru," práskl na bratra Tarjei.

"Aspoň narozdíl od tebe vypadám provozuschopně," urazil se Johannes.

"Jak - narozdíl? Nebýt mě, ještě bys ležel v posteli!" ohradil se Tarjei.

Bratrskou hádku naštěstí ukončila Ingrid rázným: "A dost." Sebrala Tarjeiovi z ruky svoje lyže - jako jediná z nás čtyř měla Salomonky, takže si je dobře poznala - a obratně si je připnula na nohy. "Buď pojedete se mnou, nebo jedu sama," sdělila nám nekompromisně. "Vyberte si. Počítám do deseti."

Takhle rychle se naše běžky ještě nikdy neocitly na nohou. Když jsem se několika odrazy hůlkami dosunula vedle Ingrid, Norka na mě spiklenecky mrkla: "Takhle se na ně musí. Když jim ukážeš rázný přístup a budeš se tvářit trochu naštvaně, hned tě poslechnou."

"To bys měla poradit spíš Siegfriedovi," odpověděla jsem jí rovněž polohlasem.

"Ten už to ví dávno. Jenže bratři bohužel ví, že Siegfried to ví, a proto si z něho vůbec nic nedělají."

"Neříkala jsi náhodou, že po deseti vteřinách odjíždíš, Inge?" přerušil nás zezadu Johannes. "Já jen, jestli bychom se teda mohli hnout z místa."

"Říká ten pravý," zamumlala Ingrid.

"První kolo dáme zahřívací, Klær," vysvětlil mi ještě Johannes. "My se na tebe během toho kola podíváme a pak se můžeme pustit do nějaké práce."

"Teď budu nervózní, že mě máte pod drobnohledem," zasmála jsem se.

"Nebuď! Prostě jeď úplně normálně, tak jak to umíš."

Trať v Anterselvě byla krásná. Začínalo se docela dlouhou pasáží v lese a na ni navazoval volný sjezd v půloblouku, který se ladně přenesl do nejdelšího stoupání. Jednalo se o rovný dlouhý kopec - docela strmý, i když třeba v Kontiolahti je příkřejší - a co jsem si pamatovala, vždycky bylo podél tohoto stoupání spousta fanoušků. Teď tu nebyl nikdo, jen my čtyři a výhled na slunce vystupující zpoza hor. Johannes měl pravdu, bylo mimořádně krásné ráno.

Po tak dlouhém stoupání ovšem zákonitě musel následovat nějaký dlouhý sjezd. A to byla jediná část anterselvské trati, ke které bych měla určité výhrady. Sjezd sice nebyl nijak prudký, což mi vyhovovalo, jenže vedl v takových dlouhých pásech zleva doprava a mezi jednotlivými pásy pokaždé byla nějaká nechutná zatáčka. Brzdila jsem v nich jak šílená, i když tu měli ochranné sítě. Ani trochu se mi nelíbily - myslím ty zatáčky - a navíc jsem stále měla v živé paměti, jak z jedné z nich loni při štafetě vyletěla Lucka.