Biatlon: Závod pokračuje

18. Ona

Opatrně jsem otevřela oči. Kde to jsem? Tohle přece není můj a Emiliin pokoj na Pokljuce... A pak se mi rázem všechno vybavilo: včerejšek, příšerná cesta, Tarjeiovo uvítání i to, že tenhle pokoj patří Ingrid a Idě. Posadila jsem se; oknem do pokoje vnikaly první sluneční paprsky a na opačné straně místnosti stála Ida a rozčesávala si svoje tmavohnědé vlasy. Ingrid asi podle zvuků byla v koupelně.

"Dobré ráno," promluvila jsem.

Ida se otočila. "Dobré ráno," usmála se svým typickým milým způsobem. "Jak jsi se vyspala?"

"Skvěle. Víš, jaký to je úžasný pocit, že tento týden nezávodím?"

"Vím," ujistila mě Ida. "Ani nevíš, jak já se těším na tu dvoutýdenní pauzu před mistrovstvím světa."

"Pauzu?" zopakovala jsem pobaveně. "Já myslím, že si moc neodpočinete. Známe přece Siegfrieda a Patricka."

Dveře koupelny se otevřely a objevila se Ingrid. "Nazdar! Co řešíte?"

"Jestli nás Patrick nechá před mistrovstvím aspoň trochu odpočinout," vysvětlila Ida.

"To si piš, že nechá! Nebo mu domluvíme." Ingrid zakoulela očima. "Ať si nemyslí, že nás bude honit jak nadmuté kozy. My - "

Ingridina rozhořčená slova přerušilo zaklepání na dveře. Rychle jsem vrhla na Ingrid vylekaný pohled a ona mi ho vrátila. "Dělej, běž do koupelny," strčila mě dovnitř a zabouchla za mnou dveře. Dohodli jsme se, že můj pobyt musí tentokrát být opravdu přísně tajný. Dokonce ani norští trenéři o mně neměli vědět.

Už za pár vteřin mi ale Ingrid znovu otvírala. "Pojď, tohle je v pořádku."

Myslela jsem si, že asi přišli Johannes s Tarjeiem, ale místo nich mě v pokoji čekala... "Marte!" vykřikla jsem radostně.

"Klær, ty jsi vážně přijela! Neboj, vím, že je to přísně tajné. Tarjei mi to prozradil, protože jsme se tak dlouho neviděly."

"To udělal dobře," zasmála jsem se. "Už to bude nejmíň půl roku, co?"

"Tak nějak," souhlasila Marte.

"Vy dvě vypadáte, že byste tu byly schopné proklábosit celý den," ozvala se Ida, "ale já bych docela ráda šla na snídani. Nechcete pokračovat tam?"

"Počkej, copak já můžu do jídelny?" zarazila jsem ji.

Ida ztuhla a Ingrid zanadávala. "A kruci. Trochu čára přes rozpočet."

"Tak sem můžeme Klær nějaké jídlo donést," navrhla Marte.

"Dobře, dnes to tak ještě uděláme, ale na příště musíme vymyslet něco jiného," rozhodla Ingrid. "Třeba večeře už bychom sem asi nedostaly. Poradíme se pak s klukama, snad je něco napadne. Jedna z nás bude za chvilku zpátky, Klær," slíbila mi. "Hlavně nevycházej sama z pokoje a nikomu neotvírej. Radši tě možná zamknu."

"Asi jo," souhlasila jsem. "Kdyby to prasklo, budu mít průšvih jako hrom."

"Může tě uklidňovat jedině to, že bys v tom nebyla sama," mrkla na mě Ingrid, načež s Idou a Marte zmizely do jídelny. Zamknout nezapomněly.

Zatímco jsem se převlékala a zaplétala si vlasy do copu - to jsem se také naučila díky biatlonu, protože jsem zjistila, že je to praktičtější než obyčejný culík - přemýšlela jsem, jestli celý tenhle výlet vůbec má nějaký smysl. Co když to nakonec dopadne tak, že budu čtyři dny zavřená na pokoji a pak si odjedu do Lenzerheide, aniž bych cokoliv zlepšila? Ne, to se nesmí stát. Potřebuju trénovat a budu trénovat. I kdybych měla ven lézt oknem.