Biatlon: Závod pokračuje

60. Dámská jízda

Zbytek soustředění probíhal v až podivuhodně normální, poklidné, ničím nenarušované atmosféře. Cyklistický peloton odjel do severnějších částí Francie, což způsobilo, že se Siegfried přestal bezdůvodně vztekat při každé maličkosti; naopak s námi vesele žertoval a znatelně se uvolnil. O dva dny později jsme všichni obdrželi zprávu od Johannese, že se mu narodila dcerka Sofia a že jsou i s Heddou v pořádku.

Příjemné klima, které se v naší skupině usadilo, nenarušoval dokonce ani Vetle. Ingrid se pokusila v tajnosti vypátrat nějaké informace, jak mi slíbila, ale k ničemu to nevedlo - vypadalo to, že Vetle skutečně před naším společným kempem nepodnikl žádné zvláštní kroky. Nebyla jsem si jistá, jestli mě to má nebo nemá zneklidňovat.

Celé dny jsme poctivě trénovali a užívali si zdejší krajinu. Mezi mnou, Tarjeiem a Ingrid zavládla nevyslovená dohoda, že se nebudeme bavit o Woutovi ani o Tadejovi, což ovšem znamenalo, že jsem stále neznala podrobnosti Tadejova záhadného výletu. Po pár dnech jsem to však vypustila z hlavy a přestala se tím zaobírat.

A pak tu rázem byl poslední den v Pyrenejích. Trénink jsme měli hned od brzkých ranních hodin a ukončili jsme jej dříve než jindy, abychom měli čas na sbalení všech věcí a následný přesun na letiště. Zde se však naše cesty rozdělovaly. Většina pochopitelně odlétala zpátky domů do Norska. Siegfried už dopředu avizoval, že si bere dovolenou, a tudíž míří do svého francouzského domova, za rodinou. Já a Ingrid jsme jako jediné odlétat neměly - alespoň tohle jsem se dozvěděla.

"Tarjei nezůstává s námi?" zeptala jsem se, když nám zamával a zamířil společně se Sturlou k norskému letadlu.

"Ne, mají nějaké plány s Gitou," vysvětlila Ingrid.

Když obě letadla odletěla, vyšly jsme z haly zpět pod francouzské nebe a nastoupily naši cestu do neznáma.

«»

"Le-Grand Bornand?!" vykřikla jsem překvapeně, šokovaně a radostně zároveň. Zjištění, že jsme docestovaly právě do tohoto známého francouzského biatlonového střediska, mě velmi potěšila. Znala jsem tuhle malebnou horskou vesnici jen jako zasazenou v zimní krajině, ale i v létě měla svůj nesporný půvab a kouzlo.

"Už je to tak," zubila se spokojeně Ingrid. "Říkala jsem ti, že to není daleko a že se ti tu bude líbit."

"To jsi přece mohla říct rovnou, že jedeme sem," nechápala jsem. "Proč jsi to tak přísně držela v tajnosti?"

"No, ono ještě není všem tajemstvím konec," zašklebila se Ingrid. "Jedno z nich na nás například čeká támhle v té chatce," ukázala rukou na stráň, ve které se porůznu roztroušené nacházely dřevěné roubené chalupy a i menší chatičky, určené pro návštěvníky. "Jdeme."

Nedočkavě jsem se vyškrábala do prudkého kopce - i Ingrid měla co dělat, aby mi stačila - a vzala jsem za kliku domku, který Ingrid prve označila. Dveře se se zaskřípěním otevřely, vzápětí jsem uslyšela zvuk kroků spěchajících dolů po dřevěných schodech ukrytých za ohybem chodby a pak do mého zorného pole vkročila osoba, kterou bych tu očekávala ze všech nejmíň.

S radostným výkřikem jsem se vrhla Tiril okolo krku a Ingrid mě vzápětí následovala. Když jsme se pustily, poodstoupila jsem od nich o dva kroky zpátky a se vší výhružností, které jsem byla v tu chvíli schopná, jsem řekla: "Odteď vás velice důrazně žádám, abyste mě laskavě začaly do všech plánů zasvěcovat hned na začátku. V jednom kuse přede mnou máte nějaká tajemství a já už toho mám dost! Zbytečně se pak bojím, co na mě zase vytáhnete příště."

"Ale když nás to baví," namítala Ingrid s přidrzlým úsměvem. "Je vtipné pozorovat, jak jsi vždycky totálně překvapená a vyvedená z míry."