Biatlon: Závod pokračuje

25. Na pár minut první

Vždycky jsem byla zvyklá, že mám před startem hromadu času, protože jedu až někde odzadu. Zato dnes jsem brutálně nestíhala a mohla za to ta hloupá jednička, kterou jsem měla na dresu. Od první startovací skupiny jsem si slibovala nějaké pěkné číslo okolo dvacítky, a ne tohle! Ach jo, do čeho jsem se to zase uvrtala...

Rychle jsem vyskočila na stupínek a nechala si dvěma Švýcarkami připnout na nohy čipy. Za stupínkem už na mě čekal jeden z našich servisáků s mými lyžemi. Normálně jsem se o to starala sama, ale kluci ze servisu na mně poznali, jak jsem ze svého čísla vynervovaná, a bez ptaní mi přišli pomoct. Byla jsem jim opravdu vděčná, protože jinak bych asi nestihla start.

"Tak jo, máš všechno, Klári?" zeptal se mě jeden z nich. "Rukavice, čelenku, hodinky... Brýle!"

Hmátla jsem do svých věcí rozložených u českého stojanu a popadla brýle. Pro dnešek jsem si vzhledem k velmi jasnému a ostrému slunci vybrala ty s úplně černými skly, takže jsem v nich vypadala trochu jako tajný agent, ale poskytovaly mým očím dokonalou ochranu, což bylo to, oč tu běželo.

A pak už jsem musela pospíchat do startovní brány. Amplión na stadionu vyhlásil moje jméno, zatímco jsem si utahovala poutka hůlek okolo zápěstí. Ještě jsem si stihla zapnout hodinky a pak už začal pískat startovní signál. Třikrát krátce a pak jednou dlouze - mimoděk jsem si při tom vzpomněla na včerejší morseovku. Rychle jsem ji vytlačila z hlavy, protože jsem už byla na trati. Musela jsem se soustředit; volba správného tempa teď byla klíčová, jelikož mě čekalo patnáct kilometrů.

První dvě kola jsem rozjela tak, aby mi ubírala co nejmíň sil, současně jsem se ale soustředila na všechny Johannesovy rady ohledně maximálního využívání skluzu. Doufala jsem, že mi to dodá rychlejší časy, ale díky číslu jedna jsem neměla žádné srovnání s ostatními.

Postupně jsem svoje tempo stupňovala. Dnes jsem se cítila skvěle. Lyže mi pěkně jely, dařilo se mi vše, co jsem si naplánovala, a položky jsem čistila jednu za druhou. Když jsem na poslední stojce trefila první čtyři terče, vloudila se mi do hlavy ta otravná větička: poslední ránu nedává jenom blbec!

Já nejsem blbec, odsekla jsem naštvaně a vystřelila. Když jsem házela malorážku na záda, viděla jsem před sebou pět bílých záklopek. Musela jsem se pousmát; nebyla jsem blbec. Zvládla jsem to.

V posledním okruhu jsem se už nebála jet na maximum. Zejména v kopcích jsem zabírala naplno a vlastně jsem si to neskutečně užívala. Jedu svůj první závod na mistrovství Evropy. Nedokázala jsem si pro tuhle akci představit lepší místo než Lenzerheide.

Když jsem dojela do cíle a podívala se na výsledkovou tabuli, svítilo tam moje jméno a vedle něj jednička. No jistě, co jiného jsem taky očekávala, když jsem vyjížděla první? Teď už budu jenom postupně pozorovat, jak se budou jednotlivé závodnice dostávat přede mě. Ale na druhou stranu... Nebyl to špatný pocit, být na prvním místě aspoň pár minut.

«»

Byla jsem upřímně překvapená, když jsem viděla, kolik dobrých závodnic se zařadilo až za mě. Dobrých vzhledem k IBU Cupu, samozřejmě. Holt zabrala nevýhoda vytrvaláku, trestné minuty.

Trvalo dost dlouho, než jsem vůbec opustila první desítku. To už byly v cíli i závodnice s čísly přes padesát. Počkat, já budu takhle vysoko? nechtělo se mi věřit svým očím. Momentálně jsem byla čtrnáctá, ale po trati se stále pohybovalo nějakých třicet závodnic. Na konci startovního pole by ale měly být spíš ty slabší... Vážně je tu reálná šance, že bych poprvé v životě byla mezi dvaceti nejlepšími?