Biatlon: Závod pokračuje

42. Šílená kamarádka na scéně

Mou první starostí po opuštění letadla bylo zjistit, kolik je tady ksakru hodin. Nepochybovala jsem, že svým hodinkám teď úplně věřit nemůžu, protože Kazachstán přece jenom ležel o pořádný kus na východ od střední Evropy. Teprve pak jsem začala přemýšlet, jak se dostanu do střediska ve Schuchinsku. Tento problém se ale vyřešil hned po opuštění letištní haly: venku na mě totiž čekalo české auto s přívětivě vyhlížejícím chlapíkem.

"Ahoj, ty jsi určitě Klára," napřáhl ke mně ruku. "Já jsem Jindřich Šikola, trenér ženské juniorské reprezentace. Ještě jsme se nesetkali, i když jsi už v juniorkách poslední rok, co?"

"Tohle budou moje první a současně poslední závody mezi juniory," zasmála jsem se rozpačitě. "S biatlonem jsem začala teprve před třičtvrtě rokem."

"Slyšel jsem." Jindřich Šikola si zamyšleně poklepal prstem o bradu. "Zdenda Vítek mi o tobě docela poreferoval. Vím, že ses roky před tím věnovala střelbě, takže jsi vynikající střelkyně. Běh máš samozřejmě pomalejší, protože ještě nemáš vypěstovanou takovou fyzickou výdrž, ale jen během této sezóny jsi prokázala obdivuhodné zlepšení."

"Víte toho o mně pomalu víc než já sama," prohodila jsem. Tenhle trenér se mi zamlouval. V něčem se Zdeňkovi podobal - nejspíš bude klidný, rozvážný a příjemný mentor. Rozhodně se z něj nevyklube cholerický Aleš nebo hromovládný Siegfried.

"To víš, Zdeněk na tebe pomalu pěl ódy," zamrkal Jindřich. "Tak si nastup, vyrazíme. Bylo by dobré, kdybys před zítřejším závodem dnes stihla lehčí trénink na stadionu."

S tím jsem jen souhlasila. Nikterak jsem si netoužila zopakovat zkušenost z Oberhofu, kde jsem byla postavena - opravdu doslovně postavena - na start sprintu, aniž bych předtím viděla byť jen kousek trati.

Jak jsem měla brzy zjistit, česká výprava v Kazachstánu byla poměrně početná. Pořádaly se zde totiž na střídačku závody dorostenců a juniorů, takže naši sestavu tu tvořili čtyři dorostenci, čtyři junioři, čtyři dorostenky a tři juniorky. Čtvrtou juniorkou jsem byla pochopitelně já.

"Naši už se chystají na trénink. Asi by bylo nejlepší, kdyby sis jen hodila věci do pokoje, oblíkla se a šla hned s námi. Zvládneš to do deseti minut?" zeptal se mě Jindřich, když jsme dorazili k hotelu.

"Určitě," ujistila jsem ho. Oblečení na lyžování jsem měla v kufru prozíravě uložené hned navrchu.

"Výborně." Jindřich mi předal klíč. "Třetí patro, poslední dveře vpravo."

Když jsem kopnutím rozrazila dveře příslušného pokoje (to bylo nutné opatření, jinak by mi kufr spadl na palec), zaslechla jsem zevnitř hlasité zaklení. "Kterej idiot zas neví, k čemu slouží klika?! Až v těch dveřích bude díra, pánové, budete to vysvětlovat..." Dotyčná během nadávání vyšla zpoza rohu do předsíně a při pohledu na mě jí údivem spadla brada. Mně ostatně taky.

"Kláro?!"

"Verčo?!"

"Ten zmetek! Proč mi už dávno neřekl, že ta opozdilá juniorka budeš ty? To bych tak vehementně neprotestovala, že ji chtějí ubytovat u mě!" Verča, moje kamarádka z IBU Cupu v Osrblie, téměř nadšením poskakovala na místě. A, jak bylo jejím dobrým zvykem, hned na mě vychrlila půl tuny otázek. "Jdeš s námi teď hned na trénink? To asi nestíháš, co? Stíháš? Aha, tak počkej, já ti někam zatím dám ty tašky a ty se můžeš jít převlíknout. Proč jsi vůbec neletěla s námi? Kde jsi byla? A jak je možný, že jsi byla na mistrovství světa?! Když jsem tě uviděla v televizi, vypadl mi z ruky ovladač a rozletěl se na kusy. Máma mi pak málem zakázala sledovat další závody. Jaký to tam bylo? Jak ses tam vůbec dostala?"