Biatlon: Závod pokračuje

46. Rozhovor mezi nebem a zemí

Tiril na mě upírala klidný, vyrovnaný pohled. "Už je to tak dlouho, co jsme se viděly naposledy."

"Ano," odpověděla jsem já. "Přesněji je to osm měsíců."

"Matematička každým coulem."

"Chyběla jsi mi. Nám všem."

"A vy mně," sklopila hlavu Tiril. "Každý zpropadený den této sezóny jsem litovala, že nemůžu být s vámi. Ne - nepřerušuj mě," zvedla ruku, když jsem chtěla něco říct. "Zítra nebo pozítří chci zveřejnit oficiální oznámení, které se dozví celý sportovní svět, ale ještě předtím to chci osobně sdělit svým blízkým osobám. Lidi z norského týmu o tom už vědí, trenéři samozřejmě taky a teď jsi na řadě ty."

"Já vím, co mi chceš říct," zašeptala jsem se staženým hrdlem. "A nechci to slyšet."

"Prosím," naléhala Tiril. "Chci ti vysvětlit, co tomu předcházelo a proč k tomu muselo dojít. Dlužím ti vysvětlení za celou tuhle sezónu."

Nemohla jsem Tiril odmítnout, na to pro mě znamenala příliš mnoho. Proto jsem kývla - váhavě, neochotně, ale zřetelně. Moje kamarádka ulehčeně vydechla; bylo víc než jasné, že to pro ni hodně znamená. A potom začala vyprávět.

«»

"Poslední rok byl tím nejtěžším, čím jsem si v životě prošla. Něco takového bych nepřála nikomu na světě, ani svému nejhoršímu nepříteli ne. Bylo to jako noční můra a já se z ní ne a ne probudit.

Jak víš, po skončení loňské sezony jsem onemocněla - bylo to nějaké virové onemocnění, v zásadě se mnou nic vážného nebylo a já se zanedlouho uzdravila. Cítila jsem na sobě sice nezanedbatelné následky i poté, co jsem se vyléčila, ale všichni jsme si mysleli, že se jedná jen o nějaké krátkodobé oslabení způsobené reakcí mého těla na virus. Nebylo to tak.

Ty následky mě provázely dál. Celková oslabenost byla jen drobnou komplikací ve srovnání se zbytkem. Moje tělo nesneslo sebemenší zátěž navíc. Jako bych úplně zapomněla, že jsem profesionální sportovec. Zdaleka nejhorším důsledkem ale byl můj spánek. Nikdo dodnes neví, proč se to stalo, ale několik neskutečně dlouhých měsíců jsem se potýkala s poruchami spánku, což mě vyčerpávalo ještě víc, pokud to vůbec bylo možné.

Nikdo to nedokázal léčit. Rady všech specialistů se nesly v duchu 'to je postvirový syndrom, časem se to zlepší a nakonec to přejde docela'. Jenže vydržet to každý den navíc mě stál téměř nesnesitelné úsilí.

Vím naprosto přesně, na co se teď chceš zeptat - jak je možné, že jsi o tom nic nevěděla, zejména když jsem s tebou a naší partou absolvovala Jotunheimen a následně se zúčastnila i týmových soustředění v Torsby a v Lourdes. Odpovědí na obě otázky jsi ty sama.

Předně bys měla vědět, že kromě Torsby a Lourdes - tedy akcí, kterých ses účastnila i ty - jsem na žádném jiném soustředění nebyla. Torsby bylo vůbec první místo, kde jsem to léto začala vyvíjet nějakou, byť minimální, sportovní aktivitu. Do té doby jsem toho vůbec nebyla schopná. Ty sis toho nemohla všimnout, protože tě Siegfried a Patrick zaměstnávali tvým vlastním speciálním tréninkem, tudíž jsi neviděla, že já provádím jen velice lehká a opatrná cvičení ve velmi malých dávkách. Navíc jsem celému týmu zakázala ti cokoliv říct a postarala jsem se, aby sis na mně ničeho zvláštního nevšimla.

Dál se asi ptáš, proč jsem tě od své situace držela dál, když všichni ostatní o ní věděli a starali se o mě, jak nejlíp svedli. I tohle ti vysvětlím, i když mi je jasné, že budeš zuřit. A budeš k tomu mít důvod.