Biatlon: Závod pokračuje

28. Černá neděle

"Snaž se, Klári," zašeptala mi Krista, když jsme v neděli ráno mířily na střelnici. "Nerada bych jela místo tebe."

Překvapeně jsem na ni koukla. "Ty bys nechtěla jet?"

"Jela bych, kdyby mi to Aleš poručil," pokrčila rameny Kristýna. "Ale ty jsi na tom jednak líp, a já bych docela ráda měla volno."

"Budeš ho mít," slíbila jsem jí.

Pobaveně povytáhla obočí. "Docela si věříš."

"Ve střelbě? Jo." Obě jsme se mé přímočaré odpovědi zasmály.

Mezitím jsme došly do Rolland Arény a Aleš si mě okamžitě rychtoval na krajní stav. Zdeněk mi podal náhradní malorážku našeho týmu. Obyčejná dřevěná bouchačka, udělaná tak, aby byla co nejuniverzálnější, což jí ale neubíralo na kvalitě. Vložila jsem do otvoru ve spodní straně malorážky první zásobník a bez potíží vyčistila všechny terče. Pak jsem si lehla, přebila a zopakovala stejný výsledek.

"Ty jsi čarostřelkyně," kroutil nade mnou hlavou Aleš. "Dobrá, zvítězili jste, ty i Zdeněk. Pojedeš."

Nadšeně jsem vyskočila na nohy. Je to tady, konečně si zajedu tu vytouženou štafetu!

"Ty, Eli, co mám vlastně udělat na té předávce?" vyhledala jsem při rozcvičování svou dnešní štafetovou parťačku. "Aleš mi k tomu nic neřekl a teď ho nemůžu najít."

"To je celý on," mávla Eliška rukou. "Pokaždé na něco zapomene. Hele, je to úplně jednoduché: organizátoři ti řeknou, kdy se máš nachystat do předávkového území. Ty se tam postavíš a vyhlížíš mě za sebou. Když uvidíš, že se k tobě blížím, začneš se pomalu odrážet hůlkami a posouvat se vpřed, a až ucítíš, že jsem se tě dotkla, vyrazíš naplno. To zvládneme, neboj se."

O třicet minut později nastalo přesně to, co mi popisovala Elza, jak Elišce všichni říkali. Stála jsem na trati, hlavu vyvrácenou dozadu a pohled upřený na finišující Elišku. Pak jsem se pomalinku začala odšprtávat hůlkami a to už byla Elza u mě. Plácla mě na záda pod lopatku a v tentýž moment jsem zabrala nohama i rukama a vyrazila vpřed. Moje první štafeta v životě právě začala.

I když, buďme upřímní, představovala jsem si trošku jinou pozici. Eliška si na svém úseku dala trestné kolečko a tudíž jsem vyjížděla mezi posledními. Sice jsem si to i tak moc užila a svůj úsek zvládla se ctí - navzdory náhradní malorážce jsem nepotřebovala ani jeden náhradní náboj a běh taky nebyl tak hrozný jako při sprintu - ale naší štafetě to nebylo nic platné. Už na třetím úseku byl chudák Ondra o kolo dojetý vedoucí štafetou Norska a to znamenalo stažení ze závodu.

Když se naše dnešní kvarteto sešlo u českého stojanu, museli jsme působit jako ta nejnespokokenější štafeta na světě. Elza se nám pořád omlouvala za to trestné kolo, Ondra nadával sám sobě, že měl běžet rychleji, aby ho ten Norák nedojel, Víťa si stěžoval, že se vůbec nedostal na řadu a já jediná vlastně neměla co říct.

"Příště nám to vyjde," pokusila jsem se je uklidnit, ale odměnou mi byly tři ostré pohledy, takže jsem raději honem zmlkla.

Rozhodla jsem se, že tentokrát zůstanu i na odpolední závod smíšených dvojic, třebaže v něm měl startovat Endre. Když ho potkám, bude to jen dobře. Aspoň si to ujasníme ještě teď a nebudeme to přetahovat do dalších týdnů.

Velkou pozornost jsem ovšem během závodu věnovala českému duu Terka Vinky a Tomáš Mikyska. Všichni jsme věřili, že dokážou napravit naši reputaci, která po smíšené štafetě utrpěla docela velký zásek. To se splnilo v tom smyslu, že narozdíl od nás dokončili závod. Ale spokojení asi po devátém místě taky nebyli. Dnes český tým neměl svůj den.