Biatlon: Závod pokračuje

56. Vítejte v Pyrenejích

"Pohyb, pohyb! Neflákejte se, vy tam vzadu! Tohle není výlet mateřské školky, Arnekleiv! Asi sis spletla tábor! Pan Lægreid s panem Andersenem mají tolik sil, že stíhají mlít pantem jak báby na tržišti? Nu dobrá, když máte málo práce, dostanete přidáno! A co ty - myslíš, že když nejsi z mého týmu, tak se nemusíš snažit nebo co? Tohle není žádný holubník!" Siegfried byl v ráži. Snad na každém, kdo kolem něj projel, shledal něco špatného. "Dej do toho větší švih, Karoline! S takovou nikdy nikam nedojedeš! A ty kam pálíš, nemehlo? Nikam neodjížděj - dej si novou položku!"

S Ingrid jsme moudře usoudily, že nemá smysl Siegfrieda ještě víc dráždit povídáním, a raději jsme rychle odjely na nejdelší možný okruh, jaký se tady nacházel. Teprve tam, v dostatečné vzdálenosti od malé střelnice, mi Ingrid spiklenecky vysvětlila: "Siegfried má asi pořád výčitky svědomí, že s tímhle soustředěním tak snadno souhlasil. Jonas mi říkal, že ho přesvědčil vcelku snadno, a Siegfried toho teď nejspíš lituje. Proto se chová... no, trochu přemrštěně. Ale my už jsme zvyklí a ty přece taky, ne?"

"To jo. Už jsem Siegfrieda zažila v nejrůznějších, hm, náladách."

"Ono ho to zase přejde," chtěla mávnout rukou Ingrid, jenže si neuvědomila, že v ní drží hůlku, a málem mě jí praštila do nohy. "Jé, promiň. Dobrý?"

"Nic se nestalo."

"Zníš celou dobu nějak, nevím, stroze. Děje se něco?" zaváhala Ingrid.

"Ne, ne, jenom jsem si až teď uvědomila, jaký je propastný rozdíl mezi naší a vaší přípravou," povzdechla jsem si. "Před třemi týdny jsem byla s českým béčkem na soustředění v Ramsau a z celých čtrnácti dnů jsem nebyla tak unavená jako z těch tří dnů, co jsme zatím tady."

"No jo, když jsi s námi byla loni ve Francii, tak ti ještě Patrick dával individuální tréninky. Učil tě líp jezdit na kolečkových lyžích, vozit na zádech malorážku a tak. Teď už tě Siegfried považuje za plnoprávnou biatlonistku a nutí tě absolvovat totéž, co nás. Ale mohla bys mu říct, že toho ještě nezvládneš tolik co my, aby ti - "

"To ne," přerušila jsem Ingrid rázně. "Nikdy."

"Tvrdohlavá a paličatá jsi už jako Johannes," povzdechla si Ingrid v hrané beznaději. "Ne nadarmo se jmenuješ Beranová."

"A navíc jsem i narozená ve znamení berana," doplnila jsem ji ironicky.

Ingrid se krátce zamyslela. "Vlastně mi tou svou zatvrzelostí připomínáš spíš někoho jiného... No ovšem, máte toho hodně společného."

"Koho teď myslíš?" procedila jsem skrz zuby. Tak nějak jsem tušila, že směr Ingridiných současných úvah se mi nebude zamlouvat. A taky že ne.

"Wouta van Aerta," odpověděla Ingrid na rovinu.

"Proč bych měla mít něco společného zrovna s Aertem?" začala jsem se rozčilovat.

"Protože nejsem úplně blbá a ledacos mi došlo," vycenila Ingrid zuby v ďábelském úsměvu. "A navíc se asi brzo uvidíte."

Tyhle argumenty sice nedávaly žádný smysl, ale přesto jsem po nich zmlkla. Samozřejmě jsem moc dobře věděla, že každým dnem se do naší blízkosti dostane právě se rozjíždějící Tour de France - na silnicích už probíhaly přípravy v plném proudu - a moc jsem se na ni těšila. Hlavně jsem doufala, že se uvidíme s Tadejem a Jonasem. Ingrid mi hned po příjezdu šeptem sdělila přísně tajnou informaci, kterou jí svěřil Jonas - že mu Siegfried slíbil, že nás pustí na jednu etapu, budeme-li se chovat, jak se patří. Z možného, a velmi pravděpodobného, setkání s Woutem jsem však byla dost nervózní. Od afterparty jsem o něm neslyšela ani půl slova. Co mu vůbec mám říct, až se tady najednou potkáme? Vždyť on možná ani netuší, že tady budu! I když je dost pravděpodobné, že mu to vykecal Jonas...