Je to můj život!

1. Kapitola

Zůstala jsem sama moje máma jediná příbuzná mě nedávno opustila. Ve škole jsem byla za rozmazlenou populární holku která má všechno co si usmyslí jenže to bylo jinak. S mamkou jsme hlídali každou korunu. Vždy jsem měla dvojky či trojky. To mi stačilo, protože jsem věděla že na vysokou nepůjdu. Často jsem měla jiného kluka co byl stejně populární jako já. Na party jsem trávila více času než doma, toulala jsem se po ulicích a domů nerada chodila.

Vše se muselo změnit potom co jsem nastoupila do dětského domova. Už tu jsem dva týdny a oni mi mi hledají příbuzné. Jsem si stoprocentně jistá že nemám nikoho.

Seděla jsem na své přidělené posteli k dětském domově a četla si akční knížku zapůjčenou od spolubydlící.
Vyrušilo mě klepaní na dveře, v pokoji jsem byla sama a tak jsem se lenivě doloudala otevřít dveře.

Naskytl se mi pohled na vysokou bledou paní s šedými vlasy a brýlemi na nosu.  "Dobrý den." "Dobrý den." snažila jsem znít normálně. "Našli jsme vaše příbuzné." konstatovala suše. "Kdy tam jedu?" snažila jsem se skrýt své překvapeni. "Zítra v šest ráno." "Dobře."

V dětském domově jsem zůstat nechtěla takže mi nic jiného než odjet nezbývalo. "A kdo to je?" "Váš bratr." odpověděla mi při odchodu. "Nashledanou." zavolala jsem když už mizela. Z domu jsem si moc věcí vzít nemohla a ani se zatím v pokoji moc nezabydlela proto jsem měla všechny věci v tašce.

Probudilo mě zvonění budíku, rychle jsem se po něm natáhla a vypla ho. Nechtěla jsem aby na mě byla spolubydlící naštvaná. Měla jsem v povaze být se všemi za dobře. Musela jsem vstávat o půl čtvrté abych stihla všechny kontroly na letišti.

Oblékla jsem si šedé tepláky a šedé tričko, nakonec jsem byla vděčná že jsem se večer  donutila nachystat si oblečení na ráno. V koupelně jsem si vyčistila zuby.
Z taškou jsem sešla dolů k hlavní vychovatelce. Ta se semnou rozloučila a pověděla mi kde čeká taxi které mě dopraví na letiště. Nebylo těžké ho najít. Nasedla jsem a společně s jednou paní která měla za úkol dohlídnout abych nasedla do letadla. Před kontrolami mě stačila poučit o slušném chování.

Po přistání jsem si vzala tašku jezdící na pásech. Nevěděla jsem koho nebo co mám hledat když mě někdo poklepal na rameno. Trochu jsem sebou trhla. Otočila jsem se a přede mnou stál kluk s černými vlasy jako uhel, měl je sčesané tak jak se to zrovna nosilo, jeho modré oči až míč připomínali moře. Přerušil to ticho. "Já jsem Dan, ty jsi Alex že?" "Jo." potvrdila jsem roztěkaně, ale jeho úsměv mě donutil se taky trochu usmát, pokud si myslí že se budu pořad usmívat tak to ne. "Myslím že můžeme jet." vydal se k černému mercedesu.

Celou cestu jsem mlčela a pohled upírala na svoje nohy, což se bere jako úspěch. Nechtěla jsem udělat blbý první dojem. Podívala jsem se až když auto zastavilo před velkým, moderním domem nebo spíš vilou.

"Páni." pousmál se nad mojí upřímnou reakcím.  "Ukážu ti tvůj pokoj." obeznámil mi, následovala jsem ho po schodech nahoru a první dveře na levé straně vedly nejspíš do mého pokoje. "Tady to je i s koupelnou. Dole je kuchyň s jídelnou. Ale tady, tady nebudeš nikdy chodit, jasný?" ukázal na chodbu na pravé straně od schodů. "Jon přijede až večer, takže se můžeš porozhlédnout po domě krom té chodby a nikomu nechoď do pokoje." vysvětlil mi ve zkratce. "Jo, díky." Pokývla jsem. "Bratři můžou být někdy až moc otravní takže pozor." dodal a už spěchal pryč. "Okey." zašeptala jsem si pro sebe.

Stála jsem uprostřed bílé místnosti s velkými okny a dveřmi vedoucími na balkón. Naproti mě stála postel s vysokou matrací a taktéž bílým povlečením. V rohu poté byla široká skříň. Pokoj na mě působil nezabydleně a připomínal nemocnici.

Vyšla jsem na balkón, opřela jsem se o prosklené zábradlí, které tam bylo a kochala se výhledem. "Ty jsi ta nová?" překvapil mě mužský hlas. Narovnala jsem se a koukala odkud na mě kdo mluvil. "A ty ten starej." Konstatovala jsem když jsem spatřila vysokého mladíka. "Chris." představil se ignorujíc moji poznámku. "Alex." udělala jsem to samé co on.

Stoupl si vedle mě a zapálil si cigaretu. Nakrčila jsem nos při tom zápachu, nikdy jsem to neměla ráda. "Za půl hodiny má být večeře tak tam přijď." oznámil. Pokývla jsem hlavou a odešla do svého pokoje. Zatáhla jsem záclony z nějaké něžné látky aby mě nemohl nikdo špehovat a začala si vybalovat mých malá věcí z tašky. Když bylo všechno hotovo vzala jsem si šedou adidas mikinu. Často nosím mikiny i když je třeba třicet stupňů. Mamka si ze mě často dělala srandu.

S make-upem jsem to nepřeháněla, ale dala jsem si trochu záležet. Jen jsem si dala řasenku, pudr a růžovou rtěnku. Mikinu jsem hodila na postel a odcházela na večeři. V půlce schodů jsem se zastavila a poslouchala dolní rozhovor teda spíš jsem je nechtěla rušit. "Ty je odposloucháváš?" překvapil mě někdo ze zadu. "Ne, jen nechci rušit." bránila jsem se. "Stejně čekají na tebe." odvětil, prošel kolem mě a ani neřekl abych mu uhla z cesty. Následovala jsem ho abych nezabloudila. Ještě jsem si to tady nestihla prohlédnout, ale už jen dům z venku vypadal honosně.

Chvíli jsem obdivovala kuchyň ve které by mohli vařit ti nejlepší kuchaři. Potom se můj pohled přesunul do jídelny. Jen jedna paní tam stala mezi pěticí mužů., asi hospodyně co jsem usoudila z outfitu. Lítala kolem stolu a dávala jídlo na talíře, dalo by se říct že každý měl jiný pokrm. "Pojď si sednout." nabídl mi jeden, který z nich vypadal nejstarší. Měl hnědé vlasy s ledovými modrými oči trochu mě to mrazilo zevnitř, až jsem se bála. Sedla jsem si ob jednu židli vedle něho. Naproti seděl jeden s černými vlasy jako Dan, ale měl zelené oči když postřehl že ho pozoruji trochu se na mě usmál.

"Alex, já jsem Jon po večeři si promluvíme." "O čem?" vypadlo ze mě aniž bych přemýšlela. Trochu se zasmál mé reakci ale neodpověděl. Za chvíli se mě ta paní zeptala co chci na jídlo. "Máte cereálie?" Byla moje otázka. Všichni moji bratři se rozesmáli, nechápavě jsem na ně zírala. "To nemáme, ale mužů ti donést třeba špagetti když jsem je už vařila pro Tonnyho." "Dobře, děkuji." Když jsem se podívala na stůl jediný bratr tam měl špagetti. Měl taky černé vlasy jako skoro celá rodina a zelené oči jako ten naproti mě. Z toho jsem usoudila že budou dvojčata. Za ani ne pět minut přede mě přistál talíř s mou večeří.

Ahoj tohle je moje první kapitola. Je to trochu ujetý, ale myslím že jsem to ještě úplně nepřehnala😂
Jinak budu ráda za vote a coms.😇