Je to můj život!

13. kapitola

Už je čtvrtek a já se konečně vracím ze školy, jako za trest jsem dostala fůru domácích úkolů. Sedla jsem si do mého pokoje a začala s prací. Různé referáty, příprava na zkoušení které mi učitel zeměpisu slíbil a psaní úkolů. Nejhorší bylo že jsem nic z toho nemohla dělat na notebooku, měla jsem příliš velké ego na to abych za Jonem došla a prosila ho o počítač a ani náhodou o slitování. Ale na ty referáty jsem potřebovala zponkovačku takže přišla honba za pokladem, nebo spíš za zponkovačkou. První co mě napadlo byla někoho kancelář, ale kdo ví jestli vůbec nějakou mají. Takže jsem chodila po domě a nahlížela do jednotlivých pokojů jestli tam něco nenajdu. Zarazil mě jeden. Byla to knihovna.

Když jsem vstoupila naskytl se mi pohled na rozlehlou místnost plnou polic s knihy. Knihy nebyly nijak označené, tím pádem jsem nemohla pouhým pohledem najít to co hledám. Na konci polic jsem spatřila pracovní stůl. Na mysli jsem hned dostala že bych tam tu zponkovačku mohla najít. Otevírala jsem různé šuplíky a hledala pod papíry a různými složkami, moji zponkovačku. Jenom co jsem našla byl klíč. Použila jsem ho k šuplíku se zámkem. K mému překvapení tam padl. Pootočila jsem jím a šuplík se otevřel. To co jsem tam viděla mi zarazil dech. Chytla jsem se za srdce a zhluboka dýchala.

Byla tam pistol. Tmavě zbarvená. Chytla jsem ji do ruky a přejela jsem po ní. Jako kdybych ji chtěla pořádně ohmatat. Slyšela jsem kroky na chodbě tak jsem ji rychle uklidila zamkla šuplík a klíč si vzala sebou.

------------------------------------------------

Došla jsem do třídy a padla na židli. Po pár minutách přišel učitel a ne k mému překvapení mě vyvolal na zkoušení. Jelikož jsem učila dostala jsem za jedna. Rose na mě s údivem hleděla, nějak jsem si toho nevšímala a dostala se zpátky na svou židli.

-----------------------------------

Zazvonilo a já zůstala zase na chodbě úplně sama, ale to jsem si myslela dokud jsem neuslyšela hlasy. Připadali mi trochu povědomé, ale nedokázala jsem je rozeznat. První co mě napadlo bylo schovat se do skřínky. Zůstala jsem potichu a skoro ani nedýchala. Nedaleko mého úkrytu se nacházela lavička. Neznámí se na ni posadili a začali se bavit.

"Jaké to musí bejt mít sex se zpěvačkou?" říkal první hlas. "Hej nevím." pravil druhý hlas. "Podle toho jak je dobrá." konstatoval třetí hlas. "Hm." povzdechla si čtvrtý hlas. "Hej Jacku ty si balil tu zpěvačku jaké to bylo?" vyptával se první hlas. "Detail vám říkat nebudu, ale když jsme to dělali bylo to jako na koncertě." pravil. Fuj, to je nechutný. Chtěla jsem opřít hlavu o stěnu skřínky, ale nějak mi ztěžkla což jsem nečekala takže to udělalo celkem ránu. Chvíli bylo hrobové ticho takže jsem si myslela že už odešli, ale nakonec zase započali rozhovor. "Co říkáte na tu od Monthere." zeptal se druhý hlas což byl Jacob. Zarazil mi tím dech. "Je to kus, ale s jejíma bratrama nechceš mít nic společného." řekl třetí hlas. "Možná ji zkusím, ale jen pohrát a odkopnout." zase řekl první hlas. "Na to bych si netroufl, její sourozenci mi nahánějí strach." pravil čtvrtý hlas. "Co ty Jacku?" otázal se Jacob. "Je fakt pěkná, je sakra hezká, ale já nevím." "Co nevíš?" vhrkl Jacob.

Z ničeho nic se mi otevřela skřínka kde jsem byla schovaná. Spadla jsem rovnou na zadek. jednou rukou jsem se chytla jsem se za hlavou a druhou za zadek. Vrhla jsem na ně naštvaný pohled, ale byla jsem naštvaná i na sebe. Právě se bavili o mě a já doslova vypadnu ze skřínky. "Tak by jste mi mohli pomoct?" řekla jsem bez emocí, ale zabíjela jsem je pohledem. Jeden za mnou přišel o podal mi ruku. I hned jsem ji přijala a oprášila se. A vydala se na dámy. V zrcadle jsem se upravila, ale nemělo cenu se vracet do hodiny, nebo vracet když já jsem tam vůbec nebyla.

------------------------------------

Sedala jsem si ke stolu s Rose a holkama ze třídy. O něčem se bavili, ale já byla myšlenkami mimo. Musela jsem pořád myslet na...to s těma třeťákama. To s těma klukama. To co říkali. Samozřejmě mi lichotilo že říkali že jsem kus, ten kus možná ne, ale tak něco.

Jen pohrát a odkopnout.

Nevím kdo to říkal, ale mám s toho blbý pocit.

Nebudu se zabývat kravinami.

Vběhla jsem do autobusu, který se chystal odjíždět. Dnes jsem chtěla být brzo doma a proto jsem se obětovala a jela přeplněným busem kde se nedalo ani sednout. Konečně zastavil na poslední zastávce. Vystoupila jsem a vyškrábala se do kopce který mi byl již dost známý.

Doma jsem se odebrala do svého šatníku. Vybrala jsem si šedé tepláky s šedým tričkem přes hlavu jsem si ještě přetáhla šedou nike mikinu a s Bailey spěchala před dům. Tam jsem nasedla do čekajícího taxíku a nadiktovala jsem mu adresu mojich prarodičů.

Na místě jsem zaplatila a otevřela dveře od auta. Okamžitě mi pod nohama prosvištěla bílá kulička mého psíka. Z dveří zrovna vycházela babička a na stůl dávala vychladnou buchtu. "Ahoj babi!" křikla jsem od odjíždějícího auta. "Ahoj! Nečekala jsem že přijedeš tak brzo." přišla ke mě a obejmula mě. "Na to si budeš muset zvyknout." řekla jsem se smíchem jsem se. "Bailey nech ty slepice!" okřikla jsem větší štěně. babička která byla k němu otočená zády se k němu otočila až teď a rozzářili se jí oči. "Ty máš psa?" "Jo, jmenuje se Bailey." "Ten je nádherný." šeptla s údivem a dřepla si aby ho mohla pohladit. "Kde je děda?" otázala jsem se. "Doma." "Dobře, já půjdu Baileymu ukázat zvířata." prohodila jsem a odešla směrem ohrada s ovcemi.

Hned jak je Bailey uviděl rozeběhl se za nimi. "Bailey pomalu." křikla jsem ještě za ním. Vytáhla jsem si mobil abych ho mohla vyfotit.

A okamžitě jsem to dala na instagram.

Ano taky se divím že tak rychle roste. Ale štěňata rostou opravdu rychle.

Potom jsem zkoukli ostatní zvířata. Samozřejmě jsme nemohli zapomenout ani na koně, ale nezajezdila jsem si, protože jsem se bála že by ho zašlápli jak kolem nich pobíhal. Když jsem se vracela k domu začalo se pomalu stmívat. Pustila jsem Baileyho dovnitř a následovala jsem ho až do obýváku kde nikdo nebyl. "Alex jsme v kuchyni. Dáš si s námi večeři?" "Jo! Dám!" zavolala jsem a skoro sprintovala za nimi. Posadila jsem se na své obvyklé místo a s chutí s pustila do jídla přede mnou. Zatímco jsem jedla Bailey se uvelebil pod stolem.

----------------------------------------------

Po dlouhém dni jsem se kolem půl sedmé dostala domů kde panovalo ticho a šlo slyšet jen znění příborů o talíře. Vyzula jsem si boty a pospíchala do jídelny kde byli všichni kromě mě. "Dobrou chuť." nervózně jsem se usmála a zaplula do svojí židle. "Co si dáš na večeři?" zeptala se mě Grace. "Já jsem už jedla." usmála jsem se na ni. "Já jsem ti říkal že nebudeš jezdit autobusem a nebudeš chodit nikam bez mého povolení a ty jsi to dnes porušila rovnou dvakrát." ujal se konverzace Jon, měla jsem z něho strach. "To že jsem ti už na dva týdny sebral mobil to ti nepomohlo. Takže jaký trest navrhuješ?" konstatoval. Zakoukala jsem se do svého klína kde jsem si schovávala ruce. "Ve škole na obědě budeš sedět se svými sourozenci, můžeš jít." dořekl svůj proslov a začal poklidně jíst. S tím jsem se zvedla a odešla společně s Baileym do pokoje.