Je to můj život!

12. kapitola

Po týdnu chození do školy-další středa

Pomalu jsem se blížila ke knihovně, protože dnes máme odpoledku a já potřebuji být někde jinde než s Rose a ostatníma v obědové pauze. "Alex." křikl někdo za mnou mé jméno. Automaticky jsem se otočila když dotyčný málem do mě vrazil. Byl až moc blízko a dělilo nás jen deset centimetrů, hned jsem si vzpomněla na bratry a na moji krabičku aneb mobil, který ještě nemám. Odstoupila jsem a tím přerušila to napětí mezi námi. "No, Jacku?" odkašlala jsem si. "Jen, co se stalo?" "Co by se stalo?" "Všem se vyhýbáš, tvým bratrům, lidem ze třídy, Jacobovi a... mně." zaskočil mě fakt to je tak viditelné že se všem vyhýbám? "Hmm...to je vše." pokrčila jsem rameny. "Alexandro...odpověz mi." Alexandro přehrávalo mi to v hlavě. Kdo mi tak říkal? Alexandro. Alexandro? Alexandro!

Už vím, jak bych mohla zapomenout. Zazvonilo a mě to probudilo z transu. "Už musím." řekla jsem a rychlími kroky ho opustila. Sedla jsem si do mojí stálé lavice a přemýšlela. Jak se mi po nich stýská. Jak já bych je teď chtěla obejmout. Jak se mají? Ví o tom incidentu? Jasně že ví. Sociálka hledala příbuzné. Potřebuji je vidět teď hned. Ale co Jon. Co mi udělá? Bude se o mě bát? Nebo jen cítit zodpovědnost? Pro ně to stojí. Rozhodla jsem.

Vzala jsem batoh, přehodila na záda a vyšla ze třídy. Ještě jsem za sebou slyšela křik učitelky ať se okamžitě vrátím. Pousmála jsem se a do skřínky vysypala učebnice spolu se sešity. Vyšla jsem ze školy a následně šla k autobusové zastávce. Babičku a dědu jsem neviděla už hodně dlouho a moc se mi stýská. To děda mi občas říkával Alexandro. Bydlí nedaleko Las Vegas v malé vesničce. Děda má malou farmu, kde jsou koně, krávy, slepice, prasata, ovce, kozy zase na tak malou farmu se to nezdá, ale mě se tam líbí i když pak trochu zapácháte.

Autobus mi jede za deset minut a já vážně nevím co dělat, sedím na lavičce u zastávky a počítám auta. Taky jste se tak hrozně nudili až jste začali počítat auta?

Konečně uběhlo deset minut a autobus je tady. Nastoupila jsem a sedla si úplně dozadu. Koukala jsem z okna a odpočítávala sekundy kdy je konečně uvidím. Konečně jsme zastavili a já vyklouzla zadními dveřmi. Nadechla jsem se a ucítila tu známou vůni. Vůně přírody. Ihned jsem vyběhla směr babiččin a dědův domov. Tomuhle jsem opravdu mohla říkat domov. Cítila jsem se tady dobře, bezpečně, mohla jsem si dělat co se mi zlíbí a přitom bez dozoru. Jak jsem z dlouhé příjezdové cesty spatřila bílý domeček přidala jsem do kroku. Když jsem byla u plotu tak ke mě přiběhla Annabell jeden z koní a běžel vedle mě když nás dělil jen plot.

Když jsem doběhla začala jsem zběsile klepat, ani nevím proč jsem klepala. Asi aby nedostali infarkt. První kdo otevřel byl děda a za ním babička skočila jsem mu kolem krku a hned na babičku. Po chvíli už jsem všichni byli v medvědím obětí. "Ahoj." zašeptala jsem do obětí. "Ahoj." řekli společně.

"Kde máš maminku?" zeptala se babička. Sedíme u stolu na terase a pojídám mé nejoblíbenější koláče, švestkové. Málem jsem se zadusila koláčem. "Vy to nevíte?" pozvedla jsem obočí. "Co?" optal se děda. "Máma měla rakovinu." řekla jsem sklesle. Naposledy jsem tu s ní byla když byla v pořádku. Jezdili jsme na koních. Bylo to asi před dvěma měsíci. Ucítila jsem babiččinu ruku na zádech jak mi přejížděla po páteři. "Kde teď bydlíš?" zeptal se děda. "Našli mi bratry." "Kde?" "Las Vegas." "To můžeš jezdit za námi." usmála se babička. "To můžu." "Čoky se už na tebe těší."

Čoky můj milovaný koníček.

"Jdu se tam podívat jen se převleču." babička pokývne a já zmizím v domě. Dům je prostorný, ale já se vyznám. Za chvíli stojím na prahu v mém pokoji. Vypadá to tu úplně stejně. Otevřu skříň a vytáhnu rajtky které si obleču, tričko si vezmu batikované. Hned mířím k ohradám kde se teď koně nachází. "Čoky, Annabello!" vykřikla jsem už z daleka, ale běžela jsem jak jsem se těšila. Pohladila jsem je. "Ahoj." usměju se, ani nevíte jak mi ty dvě chyběly. Všechno tady mi moc chybělo. Vyběhla jsem pro uzdu která se nachází ve stáji. U Čokynina boxu jsem vzala její uzdu a pelášila zpátky. Ohrady mají velké takže jsem ji nasadila uzdu a vyhoupla se na ni. Bylo to nádherné. Ne nadarmo se říká že nejlepší pohled je z koňského hřbetu. Vyjela jsem směr druhý konec ohrady. Bylo to úžasné. Když klusala roztáhla jsem ruky a cítila jen vítr který mi čechral vlasy. Kolem pobíhala Annabella, vypadala že si to užívá stejně jako já. Dojeli jsme k vysoké jabloni která se tyčila na louce ve výběhu. Zastavila jsem ji stoupla si a z hřbetu si utrhla jablko na vysoké větvi. Potom sem seskočila a sedla si u kmene. Dívala se na západ slunce, který jsem z tohohle místa viděla tolikrát. Zakousla jsem se a přivřela oči. Lepší jablko nikde jinde nenajdete.

Když zapadlo slunce nastal čas jít domů a to mě ještě čeká autobus. Vyhoupla jsem se na hřbet a vyjela směr stáje. U stájí jsem seskočila a zavedla holky do jejich boxů a rovnou je nakrmila. "Pa." zamávala jsem jim a zavřela vrata od stájí. Došla jsem do domu. "Babi já se umyju jo?" "Jo." prohodila jsem krátký rozhovor s babičkou a už se řítila do sprchy. Umyla jsem si i vlasy aby bráchové nic nepoznali. Aha, bráchové. Co když se o mě bojí? Co se stane, sebere mi mobil na týden, měsíc, rok, na celý můj život. Rychle jsem se usušila oblékla si oblečení v kterém jsem přišla. "Ahoj, už musím." "Už nedáš si ještě večeři?" "Ne už vážně musím." "Tak se měj." Věnovala mi babička pusu do vlasů a krabičku se zbylými koláči do ruky. "A přijď brzo." zavolal děda. "Ano." řekla jsem a zavřela dveře.

Vůbec se mi odsud nechtělo, ale věděla jsem že musím. Doběhla jsem na zastávku zrovna když přijížděl autobus. Takže jsem nemusela čekat. Cesta mi trvala snad věčnost. Pak už to znáte, obří kopec a pak jsem byla doma.

"Co když ji někdo unesl?" "A nebo se nechce vrátit domů." "Nebo je zraněná a nemůže chodit." "Utekla ze školy takže ji nikdo unést nemohl." v domě se debatovalo. Slyšela jsem to, ale když hlavní dveře kterýma jsem přišla o průvan zabouchli hned utichli. Tak nádech výdech, to zvládneš. "Už jsem tady." vešla jsem do jídelny kde zrovna probíhala večeře. Sedla jsem si ob jedno místo vedle Jona a naproti Jamese. "Kde jsi byla?" optal se Jon zcela chladně. "U známých." "Víš že nemůžeš chodit za školu a vůbec nikam bez mého dovolení." "Vím, ale já musela." "Nemusela." "Co se mi může stát?" "Máš zaracha." řekl a odešel, ještě dlouhou chvíli jsem se dívala kde před chvílí byl. "Co si dáš?" zeptala se mě Grace. "Mám koláče, díky." vytáhla jsem krabičku s koláči kterou jsem schovávala pod stolem. "Dobře dobrou chuť." prohodila a odešla.

Zvedla jsem hlavu od koláčů. "Neslintej." řekla jsem se smíchem na Jamese. "Kde jsi byla?" "U známých." "Alex. Chci pravdu." "Tak dobře, u babičky a dědy." řekla jsem zcela ignorujíc ostatní u stolu. "Fakt?!" "Fakt." "A proč nejsi u nich?" "Oni...nevěděli." "Tím chceš říct že o tom nevěděli." kývla jsem na souhlas a dál se ládovala koláčemi.