Je to můj život!

15. kapitola

Dnes je sobota, takže jsem se rozhodla pro shoping day.

Dala jsem si široké bílé rifle, bílý top a šedou nike mikinu se zipem, kterou jsem si přes sebe jen přehodila. Rukou jsem se opřela o stěnu v jídelně a čekala než si mě Jon všimne. Otočil na mě svůj nečitelný pohled a čekal co plácnu. "Jdu do obchodu, můžu?" vysvětlila jsem a nervózně si u toho mnula mikinu. Taky jsem zaregistrovala ušklíbnutí na Tonyho ksichtě. "Ne, máš zaracha. Zapomněla si?" dořekl a otočil se ke snídani. Hlasitě jsem si odfrkla a odkráčela jako největší pán, ještě u toho několikrát pohodila vlasy. Musela jsem teda vypadat.

----------------------------------------------------

Šla jsem po chodbě plných lidí, ve škole. Přišla jsem ke svojí skřínce a odemkla ji. Skoro na mě vypadla bonboniéra. Měla růžovou barvu a tvar srdíčka. V hlavě se mi začalo mísit milion myšlenek. Kdo to mohl být? Proč mi to sem dal? Jak to sem dostal? Měla jsem ji zamklou?

"Ahoj." ozvalo se za mnou až jsem sebou cukla. Ihned jsem se vzpamatovala a bombošku schovala do skřínky, kterou jsem zabouchla. "Hele nechceš přijít na flašku?" "Mám zaracha." řekla jsem jednoduše a přitom se usmívala jak měsíček na hnoji. "Jsi v pohodě." "Jo, Jacobe není co řešit." vytáhla jsem si učebnice a protáhla se kolem jeho osoby stojící na místě. "Tak příště?" "Třeba."

"Máš dnes čas?" "Promiň, ale mám dva týdny zaracha." "Co jsi tak špatného udělala?" "Ani se neptej." konstatovala jsem a sedla si vedle Rose.

Zazvonilo a tím se ukončila dnešní škola. Posbírala jsem si věci a vyšla k mojí skřínce. Před ní mě donutilo stát. Na plechu od dvířek skřínky byla přilepená růže. Strhla jsem ji a přečetla si lístek na růži.

"Dnes ti to velmi sluší, nemůžu z tebe strhnout oči. Doufám že ti bonboniéra udělala radost. Přijmi ode mě malou růži i když není tak hezká jako ty."

Přečetla jsem si papírek a nadechla se, jelikož jsem to celé přečetla na jeden nádech. "Co to máš?" ozvalo se za mnou až jsem leknutím poskočila. Vytrhl mi papírek z ruky a nahlas ho přečetl. "Kdo to je?" "Já..." "Kdo to je?" "Nevím." "Tu bonboniéru..." "Vyhodím, neboj neměla jsem v plánu si ji nechat." skočila jsem mu do řeči. "Jen aby...dnes obědváš s námi." "Proč?!" "Musíme si na tebe dohlédnout." dokončil svůj proslov Chris. "Jdeme." řekl a já se rozešla společně s ním do jídelny.

"Zdar, dnes se k nám přidá naše ctěná sestřička." rozkřikl se Chris až se na nás některé stoly otočili. "Kde si mám sednout?" zeptala jsem se ho. "Pojď sem." zamával na mne James. Sedla jsem si tedy mezi něho a Tonyho. "Proč tady sedí?" zeptal se jeden z jejich kamarádíčků. "Dostala milostný dopis." "Máš ho sebou?" zeptal se ho další a Chris mu ho podal. Po přečtení se rozesmál až v celé jídelně byl slyšet jen jeho smích. "Ukaž." řekl další snědé pleti a taky se začal smát. Až se dosmál tak to celé přečetl nahlas. Cítila jsem se trapně. Mohl to napsat někdo z prváku. Najednou mi někdo přehodil ruku na rameno, James, ale pořád měl záchvat smíchu.

Omlouvám se za neaktivitu a krátkou kapitolu. Je toho dost a ještě jsem se rozhodl psát novou knížku, kterou vydám až ji budu mít hotovou, zatím mám jen jednu a půl kapitoly takže si asi rok počkáte...😉😉

Budu ráda když mi napíšete váš názor...

A🧡