Je to můj život!

9. kapitola

Rychle jsem vtrhla do jídelny. V tu chvíli se taky otevřeli vchodové dveře v kterých stál Jon společně s Danem. Sedli si za stůl a dělali jako kdyby před chvílí nepřijeli. "Ty se neposadíš?" otázal se mě Jon. Posadila jsem se vedle něho. Po celém domě domě bylo ticho jak v kostele, Grace jen kroužila kolem stolu a roznášela jídlo, které tak krásně vonělo. Nedalo mi a mé oči upustili ruky s kterýma jsem si pod stolem hrála a podívala jsem se okolo. Všichni byli ticho, už jsem se zmínila že ticho nesnáším. Jediný co bylo slyšet byli příbory.

"A to takhle odjíždíte často?" neunikla mi otázka. James hned naproti mě vytřeštil oči a všichni se napnuli. Přišlo mi ze tu sedím s úplný cizími lidmi. Může mi někdo vysvětlit co se děje? "Podle toho co znamená často." odpověděl Jon. "Kvůli práci musíme jezdit i jinam než být jen doma a to se týká klidně i měsíce." dodá Dan. Pokývnu hlavou i když to nikdo neuvidí, protože jen trapně mlčí a hypnotizují talíř před sebou. "S kým mám jet zítra do školy?" otázám se. "Já tě vezmu." odpověděl až příliš rychle James a potom zase utichne hledíc na talíř. S tím se zvednu jelikož už mám dojedeno. Židle nepříjemně zavrzá po dřevěné šedobílo zbarvené podlaze. "Tak, dobrou." řeknu s klesajícím hlasem, odnesu talíř do kuchyně ohlídnu se, ani nevím proč asi abych si potvrdila že na mě všichni zírají div jim těstovina nevypadne z pusy. Zapadnu do svého pokoje a svalím se na postel. Projíždím si sociální sítě když narazím na novou zprávu na instagramu. Otevřu si ji.

Jac0bíč3k^-^: Čau Kopretinko, nechceš někdy někam zajít

Al3xxxxx: Horší jméno sis vybrat nemohl :D

Jac0bíč3k^-^: Notaaaak, princezno. Mohl bych si to vzít jako urážku.

Al3xxxxx: Ale nevezmeš, protože fakt moc chceš abych s tebou někam zašla.

Jac0bíč3k^-^: Přiznej si že mě chceš taky vidět :)

Al3xxxxx: Uvidím tě ve škole, ale bacha na mé bratříčky :(

Jac0bíč3k^-^: Tvých bratrů se nebojím :DDD

Al3xxxxx: Uvidíme :) Pa...

Jac0bíč3k^-^: Pa

Vypla jsem mobil Jacob mi sice pomohl myslet na něco jiného, ale zase to přišlo. Vyšla jsem na můj balkon, vlastně všech. Opřela jsem se o prosklené zábradlí a zírala do dálky na světélkující město. Proč byli všichni tak ticho? Proč mě připadalo že mě odsekávali? Proč se tak přiřítili a nic neřekli? Vůbec proč se tak chovali? Jak se vlastně chovali? Divně. Hodně divně. Tohle jsem ještě nikdy neviděla, že by se tak divně někdo choval a to jsem viděla hodně. "Hledáš odpovědi?" začal někdo za mými zády, leknutím jsem poskočila. "Chrisi!" "Co je?" "Nelekej mě." "Jestli tady někdo nemá špatné svědomí?" "Jsme tu jen my dva, takže když já ne tak kdo asi? Jinak, co se tam dělo celkově co se stalo, všichni jste se tvářili jako kdyby jste někoho zabili." zasmála jsem se. Chris chvíli koukal jak kdybych řekla posvátnou větu. "Cože?!" vyhrkla jsem když mi to jeho mlčení došlo. Rozeběhla jsem se do svého pokoje. "Ne, Alex!" zavolal za mnou nevnímala jsem to a běžela do svého pokoje, který nebyl tak daleko zavřela jsem posuvné dveře a zatáhla záclony. Když jsem slyšela klepání na sklo za mnou nemohla jsem se ani pohnout. Po pár minutách mě vyrušili kroky na chodbě, přiskočila jsem ke dveřím a zamkla je. Hned na to někdo zabral za kliku. "Alexxxx." prodloužil slovo aneb mé jméno. Nemohla jsem mluvit totálně mi vyschlo v krku. Když se vše umlčelo osprchovala jsem se převlékla se do pyžama udělala ostatní hygienu a odebrala se ke spánku. Nečekala jsem to, ale celkem rychle jsem usla.