Je to můj život!

2. Kapitola

Dan druhý nejstarší bratr černé vlasy modré oči.

Jon nejstarší bratr, hnědé vlasy, ledově modré oči.

Chris třetí nejstarší z bratrů, jako jediný má vlasy špinavý blond s modrýma očima.

James dvojče s Tonym černé vlasy se zelenými oči.

Tony dvojče s Jamesem černé vlasy a zelené oči úplně stejně vypadajíc jako James.

Po večeři jsem s Jonem odešla do knihovny sednout na gauč, který měl bílou barvu a byl tak velký, že by se tam vešla moje celá minulá třída. Sedla jsem si tak dva metry od něho a čekala co z nej vypadne.

"Alex," odmlčel se. "V tvojí minulé škole jsi nosila dvojky a trojky, chtěl bych aby jsi se zlepšila. Večerka je v deset. Nekuř, neodmlouvej, oblékej se normálně, nechoď sama z domu nebo vždycky někomu řekni když někam budeš chtít jít. Nemluv sprostě, nechoď za školu a celkově nedělej problémy a hlavně žádní kluci. Chápeš?" dokončil svůj dlouhý monolog. "Jo." kladně jsem zakývala hlavou. "Počítám s tím že si budeš chtít zútulnit pokoj takže zítra pojedeme na nákupy?" zeptal se. "To by bylo fajn. Nemám tu ani moc oblečení." oznámila jsem ho trochu s rezervou. Bylo mi blbé hned něco potřebovat. "S tím počítám." uklidnil mě. Tím náš rozhovor skončil.

Zavřela jsem se v pokoji. Byla jsem po celém dni neskutečně unavená skoro hrozilo že bych usla dole v obyváku. Vyčistila jsem si zuby a odlíčila se. Potom jsem si oblékla pyžamo se vzorem jednorožce a než by jste řekli švec tak jsem v huňatém povlečení usnula.

Ráno mě probudilo klepaní na okno. První jsem se podívala na mobil bylo pět hodin to si ze mě někdo dělá srandu?! Nakoukla jsem skrz záclonu. James! Otevřela jsem dveře na balkón. "Co děláš?" zeptala jsem se podrážděně. "Kouřil jsem a řekl jsem si že tě probudím." vysvětlil mi a na tváři mu hrál pobavený úsměv. "Víš kolik je hodin!" protočila jsem očima. "Pět." odpověděl jakoby nic. "Tak zase dobrou." Chtěla jsem zavřít, ale on ji nohou zastavil. ušklíbl se. "Pitomče." "Takhle se mnou nemluv, víš že mě má Jon radši." pohrozil mi jako malé děcko. "Nazdar." práskla jsem dveřmi a skočila do peřin. 

Podruhé jsem se vzbudila v jedenáct. Teda já jsem nechtěla vstávat, ale do pokoje někdo přišel a snažil se mě vzbudit. "Co je?" otevřela jsem oči než se mě Chris stačil dotknout. "Za hodinu bude oběd." oznámil mi a už byl zase na odchodu. Jak jsem uslyšela klapnutí dveří zvedla jsem se a přistoupila ke skříni vybrat si oblečení.

Za pět minut dvanáct jsem se dostavila do jídelny kde už všichni čekali kromě Tonyho.

"Jak si se vyslala?" Zeptal se mě Jon. Pohled jsem přesunula na Jamese, který mě ignoroval. "Dobře." malinko jsem se usmála. "Dnes tě bude  hlídat Tony." řekl a mě úsměv z tváře vyprchal.

"Ale já nepotřebuju hlídače." vztekle jsem se mu to snažila rozmluvit. "Ale jo." "Mě nikdo nikdy nehlídal takže s tím nepotřebuji začínat." "Alex, neodmlouvej." umlčel mě zcela klidně a já se musela dost, krotit abych něco nedodala. Tony tady nebyl takže nemohl protestovat se mnou. Jenom jsem doufala že zítra nemusím mít další chůvu. A navíc mi Jon slíbil že dneska pojedeme na nákupy.

Za chvíli se konečně uráčil přijít Tony a omluvil se za zpoždění i když mu to bylo jedno.

"Dnes budeš mít na starosti Alex." postavil ho před hotovou věc. "Sorry, už něco mám." "Sorry, řekl jsem." ušklíbl se Jon. "Ale to nemůžeš." "Víš co je na tom nejhorší, že já můžu." "Tak jo, dík za zkažení dne."

I když mluvili krátce tak se mě to celkem dotklo, hned jak jsem dojedla tak jsem se zvedla a prázdný talíř odnesla do kuchyně, tam se ho hned ujala Grace. Bez dalšího slova jsem odešla a dál se neotáčela i když jsem věděla že se za mnou všichni dívají. Za chvíli mi někdo zaklepal na dveře.

"No?!" zavolala jsem otráveně, jelikož jsem tušila kdo to je. "Za chvíli jedem pryč tak se nachystej." rozkázal Tony a odešel. Je vážně divný.

Když jsem scházela dolů tak on už tam stál vzhlédl ke mně, ale jeho výraz se nezměnil. Šel si sednout do auta vybral bílé Lamborgini posadila jsem se vedle něho, zabořila jsem se do pohodlného sedáku a dívala jsem se z okýnka kam jedeme. Odbočil od hlavní silnice a jeli jsme po někoho příjezdové cestě. Tony něco řekl do mikrofonu a po chvíli se otevřela brána, byla velká tak že kdyby ji někdo chtěl pokusit přelézt tak ji vážně nikdy nepřeleze. Jeli jsme asi další kilometr než jsme přijeli k honosně vypadajícímu domu, ale náš byl modernější. Ze dveří vystoupil starší pan asi nad padesát v závěsu nějaké ženy a mladší ženy asi tak staré jako já.

"Dobrý den pane Roline." "Dobrý pane Monthere." Pozdravili se všichni a já tam stála a nevěděla co dělat, tak jsem si hrála s prsty.  "A tohle je kdo?" otázka padl na mě. Dělala jsem že neslyším abych se dozvěděla co řekne Tony. "Tohle je moje sestra, musím ji dnes dělat chůvu." zvedla jsem hlavu a nervózně se usmála. 

"Tak pojďte dál." pozvala nás nejspíš jeho manželka.  "Emily ukaž Alex pokoj." nakázala své dceři, Emily mi naznačila abych ji následovala. A taky jsem tak udělala. Když otevřela dveře poskytl se mi výhled na oproti mému velmi zabydlený pokojík.

"Kolik ti je?" "Patnáct." "Aha." podivila jsem se, protože pokoj vypadal jako by v něm bydlela nějaká desetiletá holčička co má ráda princezny. Bylo tam všude růžovo. Růžové prostěradlo, peřiny, některý nábytek, záclony na oknech, stěny.

"Máš hezký pokoj." řekla jsem se zdvořilosti. "Díky. Proč bydlíš s bratrama a ne se svojí mamkou?"  Trochu mě to zarazilo. "O bratrech jsem se dozvěděla až teď, hledali pro mě příbuzné jinak bych šla do děcáku maminka mě před pár týdny opustila." povzdechla jsem si. "To je mi líto." odpověděla mi už ohranou větu, kterou mi říkal snad každý komu jsem to řekla, nechtěla jsem se o tom z nikým bavit a tyhle čtyři slova už mi lezly pěkně na nervy.

"Jdeme domů." vtrhl do pokoje Tony zrovna když jsme byly v horlivé debatě.
"Ahoj." v rychlosti jsem se rozloučila a spěchala k autu. Sedla jsem se připoutala se a dívala se z okýnka.

"Máš kapesník?" prohodila jsem do ticha, které se neslo po celou cestu. "Na co?" položil hloupou otázku Tony. "Jen jestli máš normální kapesník." zafňukala jsem podrážděně.  "Nemám." odpověděl jako kdybych ho otravovala, asi jsem vážně otravná. Povzdechla jsem si.
Jakmile jsme dojeli domů, vyběhla jsem do pokoje a přikryla jsem se peřinou a přemýšlela. Proč já? Co jsem komu udělala? Za co mě kdo trestá?

"Alex jsi v poho?" strachoval se můj nejdivnější bratr. "Jo ,běž pryč!" Zařvala jsem do polštáře. "V šest bude večeře." připomenul mi, poté jsem zaslechla jak zavřel dveře a bavil se s někým na chodbě.

Ani jsem si neuvědomila jak ten čas rychle uběhl když jsme byli pryč. A i když to nerada přiznávám tak jsem docela ráda za to že jsem mohla s Tonym jet a poznat Emily. Emily je dlouhovlasá milá blondýnka, trochu dětinská, ale při krátké konverzaci to nepoznáš.

Opláchla jsem si obličej studenou vodou, zarudlí obličej jsem zakryla korektorem aby nikdo nepoznal že se něco dělo.
Pak jsem šla dolů. U stolu byl jen Tony a Dan který mi věnoval soucitný pohled, ale Tony čuměl do mobilu a jedl rýži která mu padala všude po stole dokud si toho Grace nevšimla. "Tony, koukej se! Všude ti to padá." "Polož ten mobil, u jídla se nehraje." dodal Dan. Naštvaně ho hodil na stůl a probodl mě pohledem, nevinně jsem se usmála a pohlédla ke svému talíři s rýží, hráškem a kuřecím masem který mi Grace stihla dát.

Už druhá kapitola. Nic se nedělo a tak to bude než se to trochu rozjede.😇