Je to můj život!

17. kapitola

Silné ruce mě táhli do auta. "Kurva!" zaklela osoba sedící vedle mě. Bolelo mě celé tělo. "Asi omdlím." zašeptala jsem. "Nenene-" dál už jsem přestala vnímat a upadla do temnoty.

*****

Probudila jsem se, do očí mě bodlo ostré světlo. Byla jsem v pokoji, v tichu se ozývalo pípání přístrojů. Ležela jsem tu sama, kdyby tady byla mamka nikdy by mě nenechala samotnou v nějaké nemocnici. Chtěla jsem vstát jenže mě bodlo v klíční kosti. Ihned jsem zase ulehla do postele. Nehodlala jsem to zdát, znova jsem se zvedla ignorujíc bolest, vytrhla jsem si nějakou hadičku trčící z mé ruky.
Na sobě jsem měla nemocniční pyžamo, bosá jsem pokračovala po studené podlaze až ke dveřím. Vykoukla jsem ze dveří a zjistila že na chodbě není ani živáčka. Mé kroky vedly dál po dlouhé nekončící chodbě za cílem najít dveře pryč.

Nepřijde vám divné že v celé nemocnici nikdo není a to jsem u vchodu pryč. Vyběhla jsem ven a rozhlédla se okolo. Byly tu stromy a jedna cesta po které jsem se vydala. Kdo by řekl že nemocnice se bude nacházet někde uprostřed hrůzostrašného lesa.
Štěrková cesta se zdála nekonečná, ale už jsem to začala poznávat.
Po chůzi jsem narazila na ceduli Las Vegas-1 km, fajn jeden km už mě nezabije. Panebože, ta rána mně začala krvácet. Nějak jsem tomu nevěnovala pozornost a snažila se jít rychleji.
Dostala jsem se do města a snažila se co nejrychleji dostat domů. Lidi se zamnou otáčeli ani se jim nedivím nejspíš si mysleli že jsem utekla z nějaké psychiatrické léčebny.

Dostala jsem se před dům a konečně si mohla vydechnout. Po zabouchnutí vchodových dveří jsem začala hledat Baileyho. Ano, krvácím, ale hledám psa. "Ahoj, Tony, nevíš kde je Bailey?" "Alexandro vždyť krvácíš!" rozkřikl se. "Jo já vím, ale kdyby jste mě dovezli do nemocnice tady do Vegas tak bych nemusela jít takovou dálku pěšky a nezačalo by to krvácet!" "Musím zavolat Jonovi." rozhodl, pokrčila jsem rameny. "A kde je Bailey!" "Jack říkal že se o něho postará." "Jack?" "Jo." "A kde je?!" "Teď nevím." vytočil na telefoně Jona a ten to po par zvoněních vzal.

"Já za to nemůžu!, krvácí jí ta rána, jasně, čau." ukončil hovor a obrátil se na mě. "Musíme zpátky do nemocnice." "Ne prosím, já už tam znova nechci." vyhrkly mi slzy jen nad tím pomyšlením, že budu zase ležet na tom nepohodlném lůžku. "Kdyby ses nenechala postřelit, máš štěstí že tam byl Jack jinak by bylo po tobě!" zvýšil hlas a tím mě popohnal. Jack mi zachránil život. Život který je stejně na nic.

Dojeli jsme do té stejné nemocnice. "Ale máš štěstí." "Jaké?!" "Nebudeš tam sama." "Tak přestaň být tak záhadný a řekni to." "Budeš mít bodyguarda aby jsi neutekla." "Tak to fakt díky." odfrkla jsem si. "Jon se za tebou někdy staví." mrkl na mě. "Hmm. Asi to nezvládnu, nemůžeš jet rychleji, prosím." postěžovala jsem si a přitlačila si už hodně krvavý obvaz blíž k tělu. "Kam jsem se to dostala." zašeptala jsem sama k sobě. "Už jsme tady." zajásal Tony. Dal mi ruku pod kolena a tu druhou kolem ramen, protože jsem neměla sílu chodit donesl mě do nemocnice a dál už nevím. Proč v poslední době pořád omdlívám?

****

Probudila jsem se po místnosti se rozhléhala tma, hleděla jsem před sebe a přemýšlela, kolik dní asi uběhlo zatímco jsem spala. Obvaz na moji klíční kosti už nebyl od krve stejně jako moje pyžamo.

Doufám že se má Bailey jak v pohádce jinak ať si mě Jack nepřeje, budu mu teď hodně dlužná. Myslíte si že tady je ten bodyguard? Ale kdyby nebyl nevím jestli bych chtěla utéct minule se mi to dost vymstilo. Ale docela bych ocenila vodu úplně mi vyschlo v krku.

"Haló?" promluvila jsem do ticha. "Slečno?" přispěchal muž mohlo mu být kolem osmnácti což mě možná trochu potěšilo že mám tak mladého a hezkého ochránce. "Podáte mi vodu prosím?" "Jistě." vyskočil ze židle vedle mého lůžka a běžel někde na chodbu. Teď mám dobrou příležitost utéct, ale nevím jestli mi to tentokrát můj zdravotní stav dovolí.

"Tady, ještě něco?" zeptal se mě. "Jak dlouho jsem spala?" "Týden." "Týden! Kolik je hodin?" "Půl druhé ráno." "Můžete dát Jonovi vědět že jsem vzhůru?" "Teď hned, nebude naštvaný že ho otravuju tak pozdě v noci." "Napište mu." pokusila jsem se o úsměv. "Dobře." usmál se na mě zpátky a šel dělat to co jsem po něm chtěla.

Dny plynuly a já jsem si myslela že se snad zblázním z těch bílých čtyř stěn co se mě snažili vtáhnout dovnitř. Pohled mého bodyguarda mě každý den propaloval což jen přispívalo k tomu že jsem se z odsud chtěla dostat co nejdřív.
Konečně dnes nastal ten čas kdy jedu domů!

"Ahoj, ani nevíte jak ráda tě vidím." usmála jsem se na Jona a malém mu padla kolem krku. "Tak jedeme." šel hned k věci jak je u něho zvykem.

Nasedli jsme společně do auta i s bodyguardem a v tichosti odjeli domů. Doma k mému překvapení byla celá rodina, seděli u jídelního stolu a o něčem horlivě diskutovali. Ani mě nenapadlo že by se tu sešli kvůli mě, ale jakmile jsem vyšla z chodby rozběhl se ke mně Bailey. "Bailey!" zvolala jsem nadšeně. Vzala jsem si ho do náruče  i když není to malé stěně co býval.  "Slečno kde mám odnést tu tašku?" zeptal se mě Leo můj bodyguard. Mohlo mě napadnout že neví kde se nachází  můj pokoj. "Alex, když mi říkáš slečno přijdu si strašně stará, pojď ukážu ti kde je můj pokoj."

Položila jsem Baileyho na zem a mířila do svého pokoje. Otevřela jsem dveře a dolehla na mě vůně levandule, do oči mě praštila fialová barva stěn a fialové povlečení na posteli. "Ukaž, já si je už odnesu sama." vzala jsem si od něho tašku a donesla jsem si ji do šatníku až budu mít čas tak si ji vyskládám. "Chtěla bych jít s Baileym na procházku." oznámila jsem mu. "Ok." odpověděl stroze, věděla jsem že se mu nechce celý dny stál a hlídal mě mohl by jsi odpočinout jenže já mám plno energie. "Super." vzala jsem vodítko a řítila jsem se ze schodů.

"My jdeme na procházku, teda Leovi se moc nechce, ale musí." zazubila jsem se. "Tak já půjdu místo něho." vstal ze židle Jack, počkat kde se tu vzal? "Tak jo, Leo můžeš zůstat tady, Jack půjde semnou." odpověděla jsem směrem k mému ochráncovi a odebrala se na chodbu obout si boty.

Jack si taky obul boty a mohli jsme vyrazit. Před domem jsem Baileymu dala vodítko a vyrazila směrem k pláži. "Jak ses měla?" začal konverzaci Jack. "Hrozně, jsem ráda že jsem doma. Co jsi dělal tehdy na té naší zahradě?" zeptala jsem se na otázku, která mi nejvíc vrtala hlavou. "Jsme s Chrisem dobří kámoši." odpověděl jakoby nic. "Nelži." otočila jsem se na něho a to ho donutilo zastavit. "Já nelžu." pokrčil rameny.

"Tak proč když mě postřelili před školou tak jsi to byl ty kdo mě odtamtud odvez. Kdokoliv normální by byl v šoku a ne chladný jako má rodina a ty, já vím že sourozenci nedělají normální věci. Ty v tom jedeš s nimi?"