Je to můj život!

39. kapitola

Jack

Po Alex už pátráme tři dny a já celou tu dobu sedím ve své kanceláři, doufám že se zase ozvou a já zase uslyším její nádherný hlas který mi tak chybí. Když v tom do mé kanceláře vtrhl, Dan druhý nejstarší bratr Alex. Vyrušil mě z přemýšlení a to mě naštvalo. "Co je?" štekl jsem na něho, ale nevěnoval mu další pozornost. "Možná víme kdo by mohl vědět kde Alex je." oznámil mi a to jakoby mě probudilo. "Kdo?" vytřeštil jsem na něho své modré oči. "To ti neřeknu, ale přivedeme ho sem." "Proč mi to neřeknete!? Je to moje žena!" křikl jsem na něho a vstal ze židle abych se připravil ho chytit pod krkem. "Uklidni se." protočil očima a odcházel.

"Stůj!" "Řekni mi to!" dorážel jsem na něho zatímco on si mě nevšímal a směřoval do jídelny. "Fajn." urazil jsem usoudil že bude lepší ho nechat být stejně by mi nic neřekl.

****

Už bylo později večer a akorát dorazili s tím člověkem který by mohl něco vědět. "Je dole ve sklepě, jestli chceš tak běž za ním, už ho vyslýchá Jon." prohodil směrem ke mně Dan a odešel abych zase neztropil scénu.

Ihned jsem se tam vydal div jsem nezakopl na schodech jak jsem pospíchal. "Nech to na mě." prohlásil jsem, poté Jon odešel a nechal mě sám s ním. Byl to mladý kluk mohlo mu být tak 18. "Řekni to teď, ušetříš mi čas a sobě bolest." bez zájmu jsem k němu promluvil a vybíral nože které byly položeny na stolu opodál aby na ně nedosáhl. "Nic? Tak čím bychom začali?" vzal jsem menší nožík který sice na první pohled vypadal že tě jen poškrábe, ale opak byl pravdou.

Nelítostně jsem mu ho zabodl do stehna, zaťal ruce v pěst, ale zatím nekřičel. "Nechceš mi to už říct?" nic neodpovídal. "Jak myslíš." pokrčil jsem rameny a dal jsem roztavit železo, jindy bych si dal víc záležet, teď nemám čas potřebuji ji mít už u sebe. Rozřízl jsem mu triko a hned na jeho holou hruď položil roztavené železo. To už nevydržel a rozkřikl se že to museli slyšet i ti nahoře. "Řeknu to." vydechl a já hned přestal.

"Nevím kde přesně, ale vím že ji ukrývají v černém lese. Tam jste nebyli, to oni předpokládali." informoval mě a já dal pokyn aby ho odvedli. "Řeknu ti ještě něco když mě pustíš." "Proč bych měl." ušklíbl jsem se. "Protože na tom závisí tvoje budoucí mafie." "Jak ti mám věřit?" "Prostě mi věř." "Fajn. Pusťte ho."

"Alex čeká dítě." prozradil mi a mě se skoro zatmělo před očima. "Doveďte ho před bránu a tam ho pusťte." zavelel jsem jim a on se blaženě usmál. Jako tělo bez duše jsem došel do jídelny kde byli i její bratři a sedl si. "Co se stalo?" hned na mě vychrlil otázku Jon. "Pošlete prohledat černý les. Dřív než jim řekne že víme kde ji ukrývají." "Proč si ho pustil?!" vykřikl na mě nevrle Dan. "Přeskočilo ti?!" zakroutil jsem hlavou jakože ne. "Tak co ti je?!" myslím že kdyby tady nebyli i ostatní tak by mě roztrhal. "Řekl mi že je Alex těhotná." zamumlal jsem. "Nevím jestli ti mám gratulovat." "Proč by ode mě utíkala když by byla těhotná? Co když není ani moje?" zašeptal jsem div se nerozbrečel. "To určitě ne, jistě k tomu měla jiný důvod."

****

"Našli jsem místo kde se ukrývají." ozvala se vysílačka která byla položená blízko mě. "Hned jsme tam pošlete souřadnice." ozval jsem se jim nazpátek.

"Pospěšte si za pět minut vyjíždíme." rozkázal jsem všem a vyběhl do naší ložnice.

Alex

Byla jsem tu už asi tři dny, pomalu jsem ztrácela naději na to že mě někdo hledá. To jsem jim všem vážně tak ukradená? Jonovi? Tonymu? Chrisovi? Jamesovi? A hlavně Jackovi? Už si asi začínám vymýšlet blbosti, to budou ty hormony. Naštěstí nezvracím, sice je mi špatně, ale nezvracím a taky mě nesnesitelně bolí hlava. Slyšela jsem že když nezvracíš jen tě bolí hlava tak to je chlapeček. Už na mě jde delší dobu poznat že jsem v tom takže se i celkem divím že to Jack nepoznal.

Jenže teď tu bylo více povyku, poznala jsem to podle křiku některých jedinců a střely. Zabalila jsem se ještě víc do deky kterou mi donesli ti poskokové toho největšího bosse kterého jsem viděla jen jednou a to když volal mému Jackovi.

Najednou ke mně přiběhl jeden z poskoků a něco mi píchl a pak už nic.

Jack

Jakmile jsme všechny vyhnali a některé i chytili tak jsem dal pokyn aby prohledali celou budovu a našli moji ženu. Když i po 5 minutách jsme ji nenašli začal jsem mít blbý pocit. "Určitě s ní utekli, musíme ji najít!" křikl jsem na všechny co tam byli a ti se radši co nejdřív klidili aby mohli udělat to co jsem jim přikázal.
Když jsem udělal tu věc tak jsem ji měl alespoň víc chránit, je to všechno moje vina. Kdyby jsem si jí nevzal tak by teď nebyla někde pryč ve strachu, ale pokud se jí jen dotkly tak jim způsobím takovou bolest i když to způsobím i tak.

Jakmile jsem uslyšel povyk před tou budovou tak jsem se tam vydal. "Mají vaši ženu pane." pronesl někdo kolem tak jsem přidal abych tam byl rychleji. "Vezmeme ji k tobě, už tam s ní jel Dan s Jamesem." chytl mě za rameno Jon. "Dobře." kývl jsem, proto jsem rychle došel do svého auta a společně s Jonem odjel ke mě domů kde už by měla být ona. Ani nedokážu popsat jak jsem se na ni těšil.

****

Vtrhl jsem do ložnice kde by měla být už ona a doktor. "Bude v pořádku?" optal jsem se ho zatímco jsem si dřepl vedle postele a chytil ji za studenou dlaň. "Uspali ji, je podchlazená, ale bude v pořádku i s tím malým." usmál se na mě a mě se značně ulevilo. "Už bude dobře, ochráním tě." zašeptal jsem k ní...

Ahoj, tak už jsem tady zas společně s novou kapitolou. Doufám že si užíváte Silvestr líp než já která hlídá kočku aby se nebála rachejtlí. Budu ráda za komentář nebo hlasování.
A 🩷