Je to můj život!

22. kapitola

Hodil mě před toho druhého muže v černém, připadala jsem si jako hozená přímo do lví jámy. Když mi začal vyhrnovat rukáv trička začala jsem ještě víc brečet. Najednou jsem ucítila ostrou bolest a pak mě vyhodili z toho auta. Podívala jsem se na svou ruku, rýsoval se mi velké škrábance od nože. Bolelo mě to takže jsem pořád brečela.
Jakmile jsem spatřila taxi utíkala jsem jeho směrem. Nastoupila jsem a nadiktovala adresu našeho domu, přitom jsem si moji krvácející ruku tiskla k látce trička. Taxikář to nijak nekomentoval a rozjel se tam kam jsem mu řekla.

Zabrzdil před našim domem já mu hned zaplatila a bez dalšího slova jsem vyběhla se schovat do vili. Zrychleně jsem dýchala, zkopla jsem boty z mých nohou a utíkala najít lékárničku. K mému překvapení Grace měla volno a nikdo jiný kromě psa nebyl doma.

Myslím si že řízli nějakou moji tepnu, protože mi krev tekla proudem. Byla jsem v koupelně v kuchyni, ale nikde nemůžu najít lékárničku. Vzala jsem mobil snažíc zavolat někomu. Volala jsem Jonovi, Chrisovi, Danovi, Tonymu, Jamesovi, jenže ani jeden nebyl dostupný. Kde k čertu jsou?! Já tu vykrvácím! Bolest kterou jsem cítila bych nepřála cítit ani tomu nejhoršímu nepříteli kterého mám dokonce ani Zackovi.
Jediná možnost kterou jsem měla bylo prostěradlo. Uškubla jsem svoji bílou látku a pořádně si ji utáhla na mé hubené ruce. Myslím si že to možná trochu pomůže, ale začaly mi těžknout víčka. Bojovala jsem s tím ať neomdlím, unaveně jsem se posadila na své místo u jídelního stolu a proto když mi spadla hlava na desku stolu mě tolik nebolela jako kdybych omdlela ve stoje...

Pohled třetí osoby

Když bratři Montherovi přišli domů panoval po domě klid. U vchodových dveří je přišel přivítat pes, ale byli moc unavení aby mu věnovali nějakou pozornost. Dnešek byl hodně těžký den, který všichni zvládli bez zranění. Jakmile se dobelhali do kuchyně únava je přešla a přiskočili k dívce, která nejevila známky života. Provizorní obvaz na její levé ruce nabral rudou barvu.

Jon zkontroloval tep a když zjistili že není vše ztraceno rychlostí světla odvezli Alex do soukromé nemocnice ukryté v lese.
Alex ztratila hodně krve takže každá minuta mimo nemocnici byla osudová.

Alex

Vzbudila jsem se na nemocničním lůžku. Myslela jsem si že jsem už nikdy nezavítám jenže to bych neměla mít mé mafiání bratry. Když jsem se pokusila vstát podlomila se mi ruka. Podívala jsem se na ni a to celý den se mi mihl před očima.

Dodávka, nůž, bolest, a pak tma.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Nikdo tu nebyl kromě Lea. Jsem ráda že ho vidím. Potom co zbystřil že jsem vzhůru přešel ke mě. "Jak si se vyspala?" uchechtl se. Já jsem nad tím protočila oči a začala se vyptávat. "Kdo mě našel?" "No přece tvoji sourozenci." oznámil mi jako kdyby to byla ta nejjasnější věc na světě. "A byl tu někdo zamnou?" zeptala jsem se s jiskrami v očích. Chtěla jsem aby se na mě přišel podívat jeden z mých bratrů abych alespoň věděla že jim na mně záleží. Leo si povzdechl a začal. "Oni teď mají hodně práce, ale jinak by za tebou došli." smutně se na mě podíval. Zabolelo mě to. Takže oni nemají čas se na mě ani podívat? Vždyť to mám stejně kvůli nim! Kdyby nebylo jich tak tu teď neležím! Smutek ve mě se změnil na vztek. "Kdy mužů jít domů?" otázala jsem se, chtěla jsem odtud co nejdřív zmizet. "Dnes se přijde podívat doktorka a klidně i dnes pokud uvidí že se tvůj stav zlepšil." "Fajn." povzdechla jsem si a otočila se na druhý bok.

Doktorka prohlásila že mužů jít domů až zítra, takže jsem musela vydržet ještě jeden den.

Jako vždy nikdo nemá čas aby mě vyzvedl a tak pro mě a Lea poslali řidiče.
Dřív se mi jen snilo jezdit v limuzínách, Bugatti, mercedes a různých drahých autech, ale teď jsem si na to už celkem zvykla.

"Slečna první." prohlásil Leo a otevřel mi dveře. "Děkuji." uculila jsem se a nasedla do černého auta. Cestou mezi námi byl klid a já už se nemohla dočkat, byla jsem týden v nemocnici tak je asi jasné že se těším domů. Musím stihnout jít na snowboard a taky se s někým koulovat.

Jakmile jsme dorazili do vili přiběhl nás přivítat Bailey. "Ahojky." řekla jsem a láskyplně ho obejmula.

*****

Ticho, tma, stromy.

*Křup*

Podlomila se za mnou větvička a já se rozutekla druhým směrem.
Nemohla jsem popadnout dech tak jsem se ukryla za strom.
Deset minut kolem bylo ticho a tak jsem si myslela že můj pronásledovatel odešel jenže opak byl pravdou.
Ucítila jsem dech na svém krku a pak ostrou bolest na ruce něco mi tam vyrýval. Pak se tam objevil druhý muž stál před mnou maličkostí a v ruce držel zbraň. Jakmile jsem ho pohledem zaregistrovala vystřelil přímo na mě.

*****

Vyletěla jsem do sedu a zrychleně dýchala až pak jsem si uvědomila že to byl jen sen.
Až když jsem se uklidnila uvědomila jsem si že mám žízeň a hlad. Večer jsem toho moc nesnědla, protože jsem neměla chuť, ale teď bych pro jídlo zabíjela.
Shopla jsem z postele a mé kroky mířili do kuchyni. Do kuchyně se jde přes jídelnu to by mi tolik nevadilo, ale když jsem viděla tam svítit chtěla jsem si to rozmyslet. Můj žaludek mi odpověděl zakručením a já se rozhodla to projít.

U stolu byli zaplněny všechny židle a já se rychle vypařila do kuchyně. Doufala jsem že si mě nikdo nevšimne, ale pokud to jsou mafiáni tak těm neunikne ani myš. A proč tu jsou sakra ve dvě hodiny ráno!

Vzala jsem si cereálie do misky s mlékem a napila se vody. S jídlem v ruce jsem chtěla opustit jídelnu a to se mi taky povedlo. Když jsem zaplula do svojí ložnice po pár vteřinách někdo zaklepal. Kdo by to mohl být? Nechala jsem počítač otevřený a šla otevřít.

Ve dveřích stál Jack a rozhlížel se. Procpal se do mého pokoje. Ani nevím, ale prostě mě to nevadilo. Mrknul na počítač položený na stole.
"Co znamenají sny." přečetl text ve vyhledávači. "Co se ti zdálo?" otočil se na mě na mojí židli s kolečky. "Ale jen taková kravina." mávla jsem nad tím rukou a snažila se o upřímný úsměv. Cítila jsem že mu to mužů říct, ale pak by si myslel že jsem strašpytel a vysmál by se mi.

"Taky někdy mívám noční můry." přiznal se mi. "No tak dobře." povzdechla jsem si. "Od té doby co mě pořezali a postřelili se bojím všeho, každé osoby, každého zvuku a pohybu." pokračovala jsem. "Ale to už nemusíš, když je s tebou....Leo." "Já vím, ale vždy se mi něco stane když se mnou nikdo není, ve skříňce nacházím dopisy třeba sleduji tě a podobně, když ho ukážu Chrisovi tak mě pošle pryč." začali mi stékat slzy po tvářích.
V tom si mě Jack přitáhl do náruče a já se mu rozbrečela do trička.