PLEASE TRUST ME [ P.JM 💛&💜 J.JK ]

47.

O tři dny později....

Otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe, vedle mojí postele sedí Taemin a dívá se na mě.

" To není možné vždyť je mrtvý," bleskne mi hlavou.

" To znamená, že jsem taky mrtvý?" zděsím se.

" Nejsi mrtvý Jiminie," řekne najednou.

" Jen se ti zdám."

" Chtěl jsem ti jen říct jak jsem na tebe pýšný, to co jsi udělal pro Jungkooka bylo od tebe odvážné, byl jsi tak statečný."

" Vždycky jsi byl silný, silnější než my všichni dohromady, proto jsem tě tolik obdivoval a hlavně miloval."

" Tvoje největší slabost je ta, že první myslíš na ostatní a potom až na sebe."

" Věřím, že Jungkook je tvá pravá láska, přesně taková jakou jsi hledal a že se o sebe vzájemně postaráte," prohlásí.

" Jak to můžeš vědět? Vždyť ho vůbec neznáš? Nemůžeš ho znát, nikdy jste se nesetkali," odvětím.

" Pamatuješ si ještě na můj dopis, který jsem ti napsal?" Zeptá se.

" Ano, proč?" Divím se.

" Na konci jsem ti napsal:

" Budu se na tebe dívat z nebe.......

......a pokusím se ti poslat někoho, aby tě ochránil."

Dopovím za něj.

" Chceš mi říct, že to ty jsi mi poslal Jungkooka, aby mě zachránil?" Vytřeštím na něj oči.

" Vlastně ano, potřebovali jste zachránit oba, ale neptej se mě jak jsem to udělal."

" Nemůžu ti to říct a stejně bys mi nevěřil," řekne a zasměje se.

" Jsem rád, že jsi šťastný Jiminie," řekne a zvedne se ze židle.

" Počkej kam jdeš? Ještě neodcházej, chci se tě zeptat na spoustu věcí," začnu protestovat.

" Už musím jít Jiminie, neměl bych tu být, ale potřeboval jsem s tebou naposledy mluvit. Mám tě moc rád," řekne a rozejde se ke dveřím.

" Taemine neodcházej prosím!!! Taemine!" Zakřičím.

Leknutím otevřu oči a začnu se rozhlížet.

Vedle postele stojí sestra a kontroluje přístroje na kterých jsem napojený.

" Pane Parku už jste se probudil?"

" Asi se vám teď něco zdálo, protože vaše hodnoty nějak vyskočili, hlavně váš tep se zrychlil,  ale už to jde zase dolů."

" Zavolám doktora," řekne a vyjde z pokoje.

" Takže to byl jen sen, ale vypadalo to tak opravdově," pomyslím si.

Do pokoje vejde doktor a hned se mě začne vyptávat jak se cítím a začne mě prohlížet.

" Až na tu bolest na boku se cítím dobře," odpovím.

" Zdá se že ten třídenní spánek vám prospěl," zasměje se.

" 3 dny, spal jsem tři dny?" Zeptám se nevěřícně.

" Ano, ale to není nic neobvyklého, uděláme krevní testy a pak vás převezeme na normální pokoj."

" Pan Bang sem volá několikrát denně, tak bude určitě rád, že už jste se probudil," řekne a odejde.

Sestra mi odebere krev a potom mě nechá samotného na pokoji.

Dívám se z okna a jediné co vidím jsou ptáci poletující na obloze, netuším jak dlouho jsem je pozoroval, ale když se znovu otevřeli dveře, tak se sestrou přišel i nějaký pomocník a společně mě odpojili a odvezli na normální pokoj.

Zrovna jsem jedl, když na dveře někdo zaklepal, doufal jsem, že je to Jungkook, ale byl to pan Bang a pan Kang.

" Jimine vypadáš dobře, měli jsme o tebe vážně velký strach," řekne pan Bang a podá mi ruku.

" Bylo to od tebe vážně odvážné co jsi udělal, ale taky dost nebezpečné, měl jsi na mě počkat," řekne pan Kang.

" Já vím, ale měl jsem velký strach o Jungkooka a kdybych tam nešel, tak už by bylo pozdě, znásilnil by ho," řeknu potichu.

" Teď už to vím taky, zachránil jsi ho."

" Nerad to říkám, ale budu tě muset vyslechnout, Hyun Soon je ve vazbě a já byl pověřen vyšetřováním, teď už oficiálně."

" Ale necháme to až na zítra, za dveřmi už čeká nervózní Jungkook a ostatní kluci, takže už půjdu a přijdu zítra," řekne pan Kang a i s pane Bangem se rozloučí a odejdou z pokoje.

V tu chvíli se do pokoje vřítí Jungkook v závěsu s Taem, Hobim, Yoongim, Jinem a Namjoonem.

" Jiminie, jak s cítíš, tak moc jsem se bál?"  Řekne mi a dá mi pusu.

" Je to mnohem lepší když jsi tady," zašeptám.

" Jimine, tohle nám nedělej, málem jsem měl infarkt, stejně nechápu jak ty tvoje malé ručičky a prstíčky dokázali udržet zbraň a jestě k tomu vystřelit," prohlásí Tae.

" Tae, ty už jsi zapomněl?" Zeptá se ho Jin.

" Na co?" Vypadá překvapeně.

" Na to jak jsi včera brečel Hobimu na rameni a sliboval jsi, že když se Jimin probudí, tak už si ho nikdy nebudeš dobírat a smát se velikosti jeho těla a končetin," řekne Namjoon.

" Jóóóó, ty myslíš tohle, no to je sice pravda," řekne, " ale nemusel jsi to před ním říkat," dodá potichu.

Začnu se smát, ale hned přestanu, protože mě zabolí ten bok.

Jungkook sedí na kraji postele a drží mě za ruku.

Jsem tak šťastný, že je v pořádku a že je tu se mnou.

" Jimine, chtěli bysme se ti omluvit," řekne Yoongi.

" Za co?" Nechápu.

" Za to jak jsme se k tobě chovali, mysleli jsme si, že to tvoje chování vůči Hyun Soonovi je od tebe nevhodné, ale teď už víme, že bylo oprávněné, ba dokonce jsi se choval ještě celkem solidně," vysvětlí Jin.

Dost mě tím zaskočí a Jungkook si toho všimne.

" Jiminie, musel jsem jim to říct, všechno co se týče tebe a Hyun Soona, nezlob se na mě," prohlásí.

" Já se nezlobím, stejně by se to dozvěděli potom co se stalo."

Asi hodinu se bavíme o tom jak to bude dál.

BigHit vydal prohlášení, že zatím pozastavuje veškeré naše aktivity jako skupina do doby než se ukončí vyšetřování a proběhne soud.

Takže i vydání naší desky se posune.

Je mi to líto hlavně kvůli klukům.

Ti ale nejsou naštvaní, vlastně jsou celkem spokojení, dostali totiž po dlouhé době volno a tak můžou jet domů za rodinami a odjet třeba na dovolenou.

Když kluci odejdou, tak se mnou na pokoji zůstane jen Jungkook.

" Jiminie, strašně jsem se bál, že zemřeš, když na tebe vystřelil, myslel jsem v tu chvíli, že je konec, že jsi mrtvý, nehýbal ses, tu bolest kterou jsem v tu chvíli zažíval, ta se prostě nedá popsat."

" Ta beznaděj, když jsem ležel spoutaný a nemohl nic dělat," řekne a začnou mu téct slzy.

Pohladím ho po tváři a setřu mu z ní slzy.

" Zklamal jsem, slíbil jsem ti, že tě ochráním, ale nakonec jsi musel zachránit ty mě. Stydím se za to," řekne a mě zabolí u srdce.

" Jungkookie co to říkáš, nemohl jsi vědět co udělá, navíc ani já sám jsem netušil, že má zbraň a že by byl schopný někoho zabít, jsem šťastný, že ti neublížil a že jsem přišel včas," prohlásím a políbím ho.