PLEASE TRUST ME [ P.JM 💛&💜 J.JK ]

49.

Už je to dvě hodiny co Jungkook odjel s mojí mámou a Hari.

K mámě trvá cesta z nemocnice asi 30 minut a od mámy k nám do Dormu asi hodina, takže by měl být už doma.

Ale třeba se někde zdržel v obchodě, pomyslím si, ještě počkám a jestli se mi do hodiny neozve, tak mu zavolám.

Pustím televizi a tam běží nějaký film, ale najednou se film přeruší kvůli mimořádné zprávě.

Jsem zvědavý o co jde, tak to nechám puštěné.

Moderátorka začne mluvit o nějaké nehodě na dálnici, nechápu co je na tom tak mimořádného, že to nemohlo počkat do večerních zpráv, autonehody se dějí  každý den.

Jenže když ukážou záběry z dálnice, tak v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal.

Okamžitě poznám Jungkookovo auto, je totálně zdemolované.

" To nemůže být pravda! Jungkook!  Moje máma! Hari!" začne se mi dělat zle.

Zvedne se mi žaludek a vyzvracím se před sebe do postele.

To co říkají v televizi vůbec nevnímám.

Zmáčknu tlačítko u postele a přivolám sestru.

Ta se vyděsí a já se jí začnu okamžitě omlouvat.

Řekne mi, že se nic nestalo a pomůže mi vstát a odvede mě do koupelny.

Vysleču si pyžamo a vlezu si do sprchy, ale znovu se mi zvedne žaludek, to už ale stihnu dojít k záchodu.

Sestra zaklepe na dveře a podívá se jestli jsem v pořádku a položí mi na židli čisté pyžamo.

Zrovna jsem ve sprchovém koutě, tak jen na ni zavolám, že děkuju.

V momentě kdy zavře dveře se svezu podél stěny na zem a už neudržím slzy, rozbrečím se, to přece nemůže být pravda, nemůžu o ně přijít, zrovna teď, když jsem byl konečně šťastný.

Po nějaké době mi začala být zima, tak jsem vylezl ze sprchy utřel se a oblékl.

Došel jsem k čistě povlečené posteli a zachumlal se.

Vzal jsem do ruky telefon a všiml si zmeškaného hovoru od pana Kanga.

Sevřel se mi žaludek, ale i přesto jsem zmáčkl tlačítko volat.

Nebral mi to.

Telefon jsem položil zpátky na stolek.

Nevěděl jsem jestli  Jungkook, máma a Hari žijí,  měl jsem strach z toho, že když se podívám na internet tak zjistím že jsou mrtví.

Takto jsem v sobě alespoň živil kapičku naděje, že to přežili.

Na chvíli jsem usnul a probudila mě až sestra která vešla do pokoje.

" Pane Parku, vezu vám na pokoj společnost," řekne.

" Nikoho zde nechci, mám zaplacený nadstandart," prohlásím naštvaně.

" To je sice možné, ale pacient trvá na tom, že bude na pokoji s vámi, pokud mu to neumožníme, tak podepíše reverz," řekne a vypadá že už toho má taky dost.

" Tak ať ho podepíše, je mi to jedno," řeknu, ale evidentně mě sestra neposlouchá, protože začne dveřmi strkat postel směrem do pokoje.

Otočím se směrem k oknu.

" Jestli si ten dotyčný myslí, že se s ním budu bavit, tak to se mýlí," pomyslím si.

V odrazu v okně vidím, že postel sestra zaparkovala v blízkosti té mé, nechápu to, ten pokoj je moc malý pro dvě postele, zítra si budu ztěžovat, chci být zde sám nebo taky podepíšu reverz, rozhodnu se.

Sestra tomu dotyčnému řekne, že kdyby něco potřeboval, tak stačí zmáčknout tlačítko a že hned příjde, na to odejde z pokoje.

Nastane ticho a mě začnou téct slzy, cítím se sám, na prsou mě svírá a nakonec to nevydržím a začnou se mi třást ramena tím jak vzlykám.

Ucítím na zádech dotek ruky a zaslechnu:

" Neplakej Jimin-ssi."

Okamžitě se otočím a zjistím, že ten pacient, který se dožadoval toho být se mnou na pokoji je Jungkook.

Nemůžu tomu uvěřit.

" Jungkookie!!!" Vykřiknu a zděsím se toho jak vypadá.

Ruku má v sádře a obličej má celý pořezaný a má na něm modřiny.

" Co máma a Hari?"

" Tvoje máma a Hari jsou v pořadku mají jen nějaké drobné oděrky, ale nechali si je tady v nemocnici přes noc na pozorování, stejně jako mě," řekne potichu.

" Jsou ve vedlejším pokoji," dodá tiše.

" Jungkookie a co ty jsi v pořádku? Co se stalo?" Zeptám se a chytnu ho za zdravou ruku.

" Jo jsem, jen mám zlomenou ruku a nějaké pohmožděniny a oděrky."

" Yoon Seok ten policista co se znal s Hyun Soonem nás sledoval a když jsme byli na dálnici, tak do nás začal najíždět a snažil se nás vytlačit ze silnice."

Jungkook mi začne všechno popisovat a já nemůžu uvěřit tomu jaké měli štěstí, že to přežili.

Yoon Seoka zatkla policie, takže už můžu být klidný, že se nic takového už nebude opakovat.

Jungkookův hlas je čím dál slabší a zavírají se mu oči.

Zřejmě už zabraly léky od bolesti.

" Hezky se vyspinkej Jungkookie," řeknu a jeho ruku nepustím.

Teď jsem moc rád, že má postel blízko té mé a že ho sem ke mně přivezli.

Mám ho u sebe a můžu ho držet celou noc.

Jungkookie už tiše oddechuje a já se na něj dívám.

Nevím proč, ale najednou si vzpomenu na Taemina.

" Možná to bude znít šíleně, ale pokud jsi to byl opravdu ty, kdo nad nimi držel ochranou ruku, tak ti moc děkuji Taeminie," řeknu potichu.