Domeček

13

,,Takže si myslíš, že by byl schopný něco udělat?" zeptala jsem se, po tom, co jsem mu popsala celý včerejší večer. ,,Hele, nechci z Kubi dělat úplně násilníka, ale mlátil svojí bejvalou, nebo spíš bejvalí a občas když je ožralej, tak obtěžuje holky. A opravdu bych nerad aby se to stalo tobě" vysvětlil mi a s úsměvem mě chytl za ruku. ,,Ty jo, tohle bych  do něj nikdy neřekla" udiveně jsem pronesla. ,,Já vím, je to síla. Ale h..." nestihl doříct kvůli klepání na dveře. Šla jsem je tedy otevřít a kdo v nich nestál.

,,Ahoj, já jen že jsem si tu nechal mikinu" řekl Kuba. Já pro ni došla bez odpovědi a podala mu ji. ,,Jo díky, já musím běžet, ale potom se ještě uvidíme" řekl s úsměvem, ale bylo poznat, jak mu došlo že tu něco nehraje. Já zakývala hlavou a zavřela dveře. 

,,Docela jsem čekal jak se zachováš" uchechtl se Jakuba2. ,,Tak mně nic neudělal, ale mlátit holku je fakt ubohý. Teď to budu mít před očima pokaždý, co ho uvidím" znechuceně jsem prohlásila. ,,Chápu" přitakával. Ještě chvíli jsme to probírali, ale nic zásadního mi už neřekl. 

Hodiny se blížili ke dvanácti a od mých dveří se opět ozýval zvuk klepání. ,,Ano?" zavolala jsem, aby mohl dotyčný vejít, protože jsem se nehodlala opět zvedat. ,,Čau, hele tak za deset minut buď dole u hlavních dveří, půjdem na objeď" oznámil mi Dominik. ,,Ok, budu tam" řekla jsem a on odešel.

Těsně před tím, než jsem se chystala odejít, zamnou přišel Jakub2 s tím, že tam půjdeme spolu, zacož jsem byla docela vděčná. Cestou jsme si ještě dali navzájem Insatgarmi a telefonní čísla.

 Přišli jsme skoro poslední, takže jsme dlouho nečekali. Restauraci kluci vybrali stejnou jako včera, proto jsme tam v pohodě došli pěšky. Cestou jsem si povídala s Tomášem, který se mě ptal na včerejšek. Já mu řekla jenom tu část s tou procházkou, aby si nemyslel že jsem neopatrná a pustím si potencionálního útočníka přímo do postele aby mě znásilnil. On se naštěstí ani nevyptávala. A zamluvil to historkami  a stěžováním si na to, jak se Jakub vždy když je namol. jen tak vytratí. Chtěl s vyprávěním pokračovat i při obědě, takže si sedl vedle mě. Z druhé strany ten, co mi celý víkend platí, takže Dominik, a já si mohla oddychnout, že nebudu muset mluvit s Kubou.  A v tom horším případě ještě vysvětlovat proč je mezi námi taková napjatá atmosféra.  Teda Kubovi2 jsem slíbila že nikomu neřeknu o tom, že mi to řekl, ale kdyby na to přišla řeč, tak bych se asi prokecla. 

Vycházeli jsme z restaurace a došlo na to, čeho jsem se bála. ,,Můžu s tebou mluvit?" chytil mě za rameno a zeptal se. ,,Myslím si, že to není potřeba Jakube" hnusně jsem odfrkla a chtěla pokračovat v chůzi. ,,Počkej" zavolal na mě a tentokrát chytil za ruku. Všichni se na něho otočili a jediný co z něj vypadlo bylo: ,,zatím běžte napřed, my vás doženeme"  Srdce mi bušilo jako o život. ,,Jakube nezdržuj, v autě bude času dost" zachránil mě Dominik. Okamžitě jsem od Jakuba odběhla ke Kubovi2. Bylo vidět že se Jakub docela naštval. Popravdě jsme měla trochu strach, už vůbec nevím co od něj očekávat. Ale když se nad tím zamyslím, je opravdu neuvěřitelné jak se vám pohled změní za pár hodin jen kvůli tomu, že vám někdo řekne pravdu. Třeba ještě před ani ne deseti hodinami, bych vedle něj v klidu spala nebo si s ním povídala, ale teď, teď je mi zle z toho že se může takhle zachovat. Příčí se mi vedle něj jen stát. Naštěstí se Kuba2 ujal funkce mého ochránce, takže se motám okolo něho.