Domeček

37

Ráno jsem si udělala zásoby jídla, abych nemusela jít dolu a vidět ji ani jednou za celý den. Jediné štěstí že je v práci. Chvíli jsem přemýšlela o útěku z domu, jenže bych musela spát tak jedině venku na lavičce. Kdyby aspoň Kuba nebydlel s Dominikem. Achjo. Z přemýšlení mě vytrhl zvuk mobilu. Podívala jsem se, kdo mě to ruší. Táta. Dobře, nádech výdech

,,Ahoj tati" řekla jsem jako první. ,,Ahoj koblížku. Potřebuju s tebou o něčem mluvit. Máš čas?" ozvalo se z druhé strany telefonu. ,,Jo. Mám" odpověděla jsem a napjatě čekal co řekne. ,,Jako první, bych chtěl slyšet jak to je teda s tím klukem. Vím že jsi říkala něco o tom, že už je to vyřešený, ale chci to slyšet celí" pronesl. Na sucho jsem polka a začala vysvětlovat. Rovnou jsem mu řekla všechno. Stejně by se ptal, tak bude lepší, když mu to řeknu na rovinu. ,,Víš že tě ve všem podporuju, ale tohle se mi teda moc nelíbí. Musím souhlasit s mámou" prohlásil. Vlastně jsem ani nic jiného nečekala. Původně byl můj plán, mu to začít dávat protiargumenty, jenže ono mi to nakonec přišlo zbytečné. Něco málo jsem mu na to říct zkusila, ale ono to nakonec opravdu nemělo moc smysl, protože si, jako všichni, prostě jel v tom svém. 

Po hovoru s táto jsem si myslela že už budu mít klid, jenomže ono ne. Místností se opět rozezněl zvuk vyzvánění. ,,Ahoj, Emily. Jsem ráda že si mi to zvedla" řekla Klára. ,,Ahoj, proč bych ti to nezvedla?" uchechtla jsem se. ,,No, bála jsem se, že budeš naštvaná" konstatovala. ,,Proč prosímtě?"ptala jsem se jí. ,,Počkej, ty nevíš co myslím?" zeptala se. ,,Ne, nevím" odpověděla jsem. ,,Přece kvůli tomu pondělnímu večeru" řekla a mně se to ihned vybavilo. Přes to všechno co se teď, se mi to úplně vypařilo z paměti. ,,Tím se netrap. Kdybys o tom nemluvila, tak bych na to zapomněla" pronesla jsem. ,,No. Víš. Já. No, nechtěla by ses sejít" zadrhávala se. ,,Jo, tak můžeš přijít k nám" řekla jsem zaraženě. Takovou reakci jsem opravdu nečekala. ,,Supr. Tak já se po obědě stavím" konstatovala. ,,Dobře" krátce jsem pronesla. Potom  už jsme se rychle rozloučili a hovor byl u konce. Bylo to zvláštní, docela se bojím s čím sem dorazí. Možná jenom v sobě nemůže potlačit ten stud. 

,,Tak povídej" pobídla jsem ji, když jsme si sedli. ,,Emily, víš, neříká se mi to úplně snadno" řekla nervózně. Povzbudivě jsem se na ní usmála. ,,Já tě nechci ztratit. Ale taky nechci aby si zapomněla na to co jsem ti řekla. Myslel jsem to vážně. Chápu že ty to tak necítíš a chci být dál tvoje kamarádka, jenom prostě, chci abys věděla že u mě dveře otvřený, kdyby sis to rozmyslela" trochu se do toho zamotávala. ,,Beru to na vědomí" pronesla jsem. Ještě jsme si o tom trochu promluvili ale nechtěla jsem to nějak moc řešit, protože jsem viděla jak je to pro Kláru nepříjemné téma. 

,,No nic, tak já už budu muset" řekla asi po hodině. ,,Fakt? A nechceš tu přespat?" ptala jsem se. ,,Nejde to, ale zítra zase příjdu" odpověděla. ,,Tak dobře" souhlasila jsem.

Po tom co odešla, jsme to tam uklidila, aby nebylo poznat že jsem tu by. Jenže z úklidu mě vyrušil zvonek. Klára si tu asi něco zapomněla. Napadlo mě. 

,,Co tu děláš?" řekla jsem překvapeně, po tom co jsem dveře otevřela.