Domeček

40

Bylo už něco kolem půlnoci, když v tom mi začal zvonit telefon. Zděšeně a taky rozespale,  jsem ho nahmatal na nočním stolku abych se podívala kdo mě to ruší. Naštěstí to byla Klára. Telefon jsem položila opět na stolek s rozhodnutím, jí zavolat ráno. Opět se moje oční víčka nalepila na sebe a já usnula. 

Ráno mě vzbudil Jakub něžným polibkem. Na tváři se mi objevil úsměvem, tedy dokud mi nedošlo, že mě zatím nikdy nebudil, takže se nejspíš něco stalo. ,,Co se stalo?" zeptala jsme se. ,,Co by se dělo?" nechápal. ,,Nikdy mě takhle nebudíš" objasnila. ,,Jenom musíme dřív stávat, aby jsme to  stihly" zasmál se nad mím zděšením a vysvětlil. 

,,Já už se tak těším" řekla jsem cestou do vířivky. ,,Já taky" konstatoval Kuba. ,, Hele až pojedem domů, zastavíš mi někde o kus dál, prosím?" poprosila jsem. ,,Jasně. Tak bylo by divný, kdyby jsi od kamarádky jela autem" souhlasil. ,,No, právě" řekla jsem a u toho si uvědomila, že Kláře vlastně musím zavolat. ,,Klidně běž napřed, já si jenom zavolám" řekla jsem a vytočila její číslo. ,,Ahoj, copak j-" nedořekla jsem, protože mi do toho skočila. ,,No, ještě že voláš. Včera tě tady hledala tvoje máma" vyhrkla. ,,Jak ví kde bydlíš?" zarazila jsem se. ,,To nevím, ale říkala že jsi jde ověřit, jestli tu opravdu jsi" vysvětlila. ,,A co jsi jí řekla?" vyptávala jsem se, napjatě. ,,Chtěla jsem lhát, jenže ona by tě potom chtěla vidět" řekla Klára. ,,To je pravda. Děkuju že jsi mi to řekla" konstatovala jsem. ,,To je jasný, ale obávám se, že asi nebude úplně příjemná, až s ní budeš mluvit" upozornila mě. ,,S tím počítám. Ale už budu muset, tak ahoj" dodala jsem nakonec. ,,Jasně, ahoj" rozloučila se a típla to. Spěchala jsem za Jakube do vířivky, abych se naposledy, alespoň trochu uvolnila a taky mu hlavně všechno řekla.

Už jsme na cestě domů a mně je už teď špatně, od stresu. Jsem si jistá, že teď budu ostře hlídaná, teda pokud budu moct jít aspoň pár kroků z baráku, a tak jenom doufám, že mi nezakáže, chodit pracovat do studia. Doufala jsem, že si v autě budeme povídat a trochu mě to uklidní, jenže tentokrát bylo vidět i na Kubovi, že je značně nervózní. Taky se bojí o naší budoucnost. Oba nás trápí, že se nemůžeme tak často vídat. A co když se budeme vidět ještě méně. Je mi z toho do breku. 

Stojím před dveřmi, ale nějak se nemůžu odvážit je otevřít. Zhluboka jsem se nadechla, s myšlenkou toho, jak při vydechnutí odvážně otevřu dveře. Avšak, ono se tak nestalo. Než jsem vydechla, za mýmy zády se ozval zvuk, právě zastavujícího auto. Můj pohled se tam obrátil. Z auta koukala roku, která naznačovala, abych nastoupila. Pár vteřin jsem se rozmýšlela. Mozek bojoval se srdcem. Stejně nakonec srdce vyhrálo. Rozeběhla jsem se ke Kubovy do auta a ten potom rychle odjel.

,,Co tě to napadlo?" zeptala jsem se uvolněněji, ale s dávkou adrenalinu. ,,Nechci o tebe přijít" odpověděl a věnoval mi polibek. Pouze krátký, kvůli tomu, že řídil, ale i tak mluvil za vše. Nevím, jestli jsem se rozhodla správně, ale teď jsem rozhodně šťastnější, než při druhé možnosti.