Domeček

47

,,Dobré ráno" vlídně a s úsměvem mě probudila Klára. ,,Dobré" odvětila jsem a promnula si oči. Dneska čtvrtek a já dnes mám celý den pro sebe. Ačkoliv jsem spíš v poslední době radši s blízkými, tak se těším. Za poslední asi tři týdny se neuvolnila ani hodina, kdy bych byla sama. A to jsou už od pondělí rodiče pryč. Popravdě, klidně bych si ten den užila i kdyby tu ti rodiče byli, ale nebyla tu ona. Mám jí ráda, ale už mi docela leze na nervy. ,,Dole máš snídani" řekla a něžně mě políbila na čelo. ,,Děkuju" odvětila jsem při protahování se, stále v posteli. ,,Tak já už musím, ale zítra odpoledne zase přijdu" zopakovala, jako už několikrát a došla si pro kabelku.

 ,,Tak, se měj" zamával jsem jí z vchodových dveří a potom opět zalezla. Dneska byla zima a pršelo, takže můj plán je, držet se doma. Jediný kvůli čemu půjdu ven, je úklid studia. Ale to stejně pojedu autobuse, takže si venku moc neužiju. 

Jako první jsem se nasnídala a potom si dala pár minut jógy. Už dlouho jsem jí necvičila, ale našla jsem nějakou lehčí lekci na YouTubu. Celkem mě to bavilo, ale stejně jsem se potom přesunula na gauč k televizi. 

Za nedlouho mě ten "den pro sebe" nebavil, proto jsem napsala Hasákovi, jestli se nechce stavit. V poslední době se spolu celkem dost bavíme. No bavíme, hlavně spolu hulíme. Samozřejmě tím spolu myslím i Kláru. Ale Pepa si jí dvakrát neoblíbil, takže se je radši když semnou není. ,,Zrovna jsem přemýšlel, jestli ti nezvolám XD" odepsal. Super. 

,,Kde máš šéfku?" zeptal se, jakmile zapálil zelené nadrcené lístky. ,,Klára jela za babičkou" odpověděla jsem a potáhla. Stačilo pár potáhnutí a bylo mi dobře. S Pepou se dá skvěle povídat, hlavně pro jeho úžasnou schopnost naslouchat. 

,,Nejedeš dneska do studia?" podíval se hodiny a zeptal se. Též jsem se podívala. Půl čtvrté! Podivila jsem se, pro sebe. ,,Jo, jedu" řekla jsem a vstal z pohovky. ,,Tak já pojedu s tebou busem, mám to stejnou cestou, jenom vystoupím o trochu dřív" řekl. ,,Dobře" odpověděla jsem a rychle si pobalila těch pár věcí, co jsem si brala sebou. 

,,A nechceš jít tady do studia?" dotazovala jsem se při jízdě. ,,Dneska to nejde, v půl šestý už zas musím jet pryč" odvětila. ,,Škoda" fňukla jsem. 

S Pepou jsem se rozloučila a vydala se do studia. Všude ticho. Asi tu dneska nikdo není. Paráda, aspoň tu bude klid. Pustila jsem si nahlas hudbu a šlo se na úklid. Vzhledem k tomu, že jsem tam byla sama, tak jsem si hlasitě zpívala s hudbou. Jenže po tom, co skončil jeden skvělí refrén a taky můj životní pěvecký výkon, se můj pohled setkal s pohledem ve dveřích. Lekla jsem se tak, až jsem ucukla. ,,Promiň, nechtěl jsem tě rušit. Myslel jsem, že tu nikdo nebude" řekl s lehkým, ironickým posměchem. ,,Ne, dobrý. Já jsem si taky myslela že tu nikdo nebude" taky jsem se pozasmála. Bylo ticho a on se ke mně začal přibližovat. ,,Už jsem úplně zapomněl, jak hezky zpíváš" konstatoval až nebezpečně blízko mně. Moje oči kmitali mezi jeho rty a oči. Na sucho jsem polkla a odvětila: ,,Třeba někdy dáme duet" Oba jsem se pousmáli nad tou představou. Chtěla jsem odejít, ale on mě chytl za ruku. ,,Chybíš mi" řekl a pustil ji. Opět jsem přišla blíž a pohladila ho po tváři, s posmutnělím pohlede. ,,Ty mě taky" vypadlo ze mě, i když jsem mu chtěla říct, jak moc mě trápí žít život bez něho. Místo slov se mi dostalo vášnivého polibku. Ten mluvil za vše.