Domeček

41

Dojeli jsme k Jakubovi. Před vchodovými dveřmi domu, jsme se modlila aby tam nebyl Dominik. Jakub říkal, že v posledních dnech, tam moc nebývá, ale stejně se bojím, že tam bude.

Zouvala jsem si boty a u toho zhluboka dýchla. A dobře, že jsem tak učinila, protože sotva co jsem přišla do obýváku, můj pohled, se střet s Dominikovým.  ,,Emily? Co tu děláš?" zaraženě se zeptal. Jenomže, hned co přišel Jakub, všechno mu došlo. ,,Chápu. Takže proto mi včera volala tvoje máma, jestli nevím u který kamarády spíš" řekl naštvaně a přišel blíž za námi. ,,Dominiku, klid. Jenom jsme jeli na výlet" uklidňoval ho Kuba. ,,A nemáš být už doma Emily?" ignoroval Jakuba. Jenom jsem sklopila pohled do země. ,,To jsem si myslel. Pojď odvezu tě domů" rozhodl a chytil mě za paži. ,,Nech ji bejt! Nikam nepojede!" odstrčil ho Jakub. ,,Ty se do toho nepleť. Stejně je za tohle všechno můžeš ty!" zařval a opět mě chytl za ruku, na znamení toho, že mám jít. ,,Nech to být. Já pojedu a nějak se to vyřeší" rozhodla jsem a naposledy se s ním políbila. ,,Tak se drž. Zavoláme si" řekl jako poslední a Dominik už naléhal, abych šla. 

V autě bylo dusno. Už proto, že si Domča nemohl odpustit klasické poznámky o tom, jak je to nezodpovědné a tak, ale i bez těch poznámek, by tam to dusno bylo. Prakticky, stejně jako vždy, když jsem s ním, od té doby, co jsem opět s Kubou. A fakt, že mě právě veze domů, kam jsem nechtěla, tomu taky moc nepomáhá. ,,Řekni mi upřímně. Máš tohle za potřebí?" řekl když jsme seděli v autě, před domem. ,,Mám. Dominiku, nemůžu to nijak obhájit, ani vysvětlit, ale já ho fakt miluju" odpověděla jsem a vystoupila z auta. Dominik jenom stáhl okénko, rozloučil se a odjel. 

Vešla jsem do domu, kde v obýváku seděla máma s Markem. ,,Ty neumíš hodiny?" začala rozzlobená máma. ,,Promiň, trochu jsem se zdržela" prohodila jsem po cestě ke schodům. ,,To je všechno co mi k tomu řekneš?!" zařvala. ,,Tak mi řekni, co chceš slyšet" zastavila jsem se uprostřed schodů. ,,Pravdu. Pravdu o tom, s kým a kde jsi byla" tentokrát už neječela. ,,Byla jsem s Jakubem" odpověděla jsem odevzdaně, protože už nemá ani cenu lhát. ,,Já to věděla. Vidíš, dřív bys mi nelhala. Už má na tebe špatný vliv" pronesla a já se opět vydala do pokoje. ,,No, jen si běž. Protože utíkat před následky, je přece nejlepší, žejo!" slyšela jsem za sebou, ale ignorovala jsem to. 

Sotva se moje nohy dostali přes práh u dveří mého pokoje, plácla jsem sebou na postel. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to. Takže jsem tam jenom tak tiše trpěla. Jediné co mě drželo, od panické ataky, byly myšlenky na Jakuba a všechno hezké, co jsme za tu chvíli, společně zažili. 

Opět nastalo ráno, jako každý den. Bylo mi strašně. Spala jsem asi deset hodin, ale stejně jsem byla hrozně unavená. Měla jsem strašný hlad, ale nebyla jsem schopná vstát z postele. Měla jsem pocit, jako bych byla bez nálady, ale zároveň mnou proudil smutek, hněv, zklamání a další pro mě neznámé emoce. Bylo to jako špatný sen, ale zároveň bylo vše, až moc reálné.