Domeček

44

Nějak jsem to přežila a hned brzy odpoledne už mě Dominik vezl domů. ,,Radši tu s tebou zůstanu, než přijede máma" oznámil mi, při vstupu do domu. To snad ne! ,,To je dobrý, já to zvládnu" ihned jsem namítala. ,,Tak přece tu teď nebudeš sama" odporoval. ,,Tak já zavolám Kláře" navrhla jsem. ,,No dobře, ale počkám tu, dokud Klára nepříjde" rozkázal. Nad tím sem protočila oči a šla jí zavolat. 

,,Ahoj" přivítala jsem jí a už čekala až se Dominik zvedne a odejde. ,,Čau, tak co?" řekla a u toho si sundávala boty. ,,Ahoj" prohodil, když přišel do předsíně. ,,Je, ahoj" lekla se Klára, protože se tam znenadání, zjevil jako duch. V předsíni jsme se nějak prostřídali a já si spokojeně kecla na naší pohovku, přesně před televizi, ve které běžel jeden z dílů nějaké realityshow, co tam pustil. Televizi jsme přepnuli na seriál, co jsem včera rozkoukali a potom na ně tiše civěli, dokud nepřijela máma. To jsme se hezky rychle, vypakovali do mého pokoje. Tak už ale konverzace nevázal. Ba naopak, horlivě jsme debatovali o celé mojí situaci. ,,A jaký máš na to vlastně názor?" zeptala jsem se. ,,Jako, na co přesně?" doptávala se, předtím, než odpoví. ,,Tak celkově" pokrčila jsem ramena. ,,Popravdě... nemyslím si, že Jakub je pro tebe vhodnej, a ten věk je taky o dost vyšší než ten tvůj" bylo slyšet, jak se snažila vhodně volit slova, aby se mě to moc nedotklo. ,,Aha, proč přesně, ti nepříjde vhodnej?" zajímala jsem se. ,,Tak se na něj podívej. Ty jsi taková jemná holka a on jako omalovánka..." odmlčela se na chvíli. ,,Však oba žijete v úplně jiných světech" dořekla. Každý její slovo jsem pilně poslouchala a ta poslední věta mi utkvěla v hlavě. "Oba žijete v úplně jiných světech" zopakovala jsem si pro sebe. To je asi ono. To je to, co mě tolik přitahuje. Po tom, co mi dala pár dalších argumentů, jsem to nějak neustála a rozbrečela se. 

Asi po hodině Klára už musela jít a já i přes to, že jsem Dominikovi řekla že nepříjdu, se rozhodla jet do studia. Samotnou mě to překvapuje. Jsem si téměř jistá, že tam Jakub bude, ale stejně se mi buď vyhne, nebo si alespoň promluvíme. ,,Ahoj" pozdravila jsem Tomáše, kterého jsem potkala jako prvního. ,,Ahoj!" přišel blíž a objal mě. ,,Co tu děláš? Citta říkal že nepříjdeš" zeptal se, jakmile jsme se odtáhli. ,,No nakonec jsem tady" nakonec ze mě vypadlo. ,,To je dobře. Hele potom pokecáme jestli máš čas, ale teď budu muset" řekl a po mém prostém ,,Jo, jasně" se odporoučel. 

Pokračovala jsem do útrob studia a k mému podivu jsem nikoho nepotkal. Jedině, že by někdo byl v nahrávací místnosti, protože je zavřená. Chodit tam zatím nehodlám, jenom až tam půjdu umýt okna. 

Práce mi dnes vůbec nešla, každá minut se táhla strašně pomalu a stále se mi to zdálo nějak nedodělané. ,,Nechceš pomoct?" přišel za mnou Tom. ,,Docela by se mi to hodilo. Jsem dneska nějaká nemožná" postěžovala jsem si. Pousmál se a vzal si ze stolu hadr, který namočil do kbelíku s vodou a saponátem, a začal drhnout vnitřní okenici, vedle mě. ,,Děkuju" pronesla jsem a taky pokračovala v práci. ,,Dneska tu nikdo není?" zeptala jsem. ,,Je. Je tu Kuba" odpověděl. Potichoučku jsem si zaklela a řekla jenom: ,,Aha"