Domeček

7

S Kubou  jsme si popřáli dobrou noc a šli spát. V celku rychle jsem usnula, jenže netrvalo dlouho a něco mě probudilo. Chvílí jsem jen tak seděla a poslouchala co by mě mohlo vzbudit. Jakmile mi to došlo,  spěchala jsem k Dominikovi do pokoje. Ani jsem neklepala, protože jsem moc dobře věděla co dělá. A ne vy prasáci, jenom brečel. Tedy rozhodně to nebyl "jen brek" ale k tomu se ještě dostaneme. Když jsem tam vtrhla, naskytl se mi pohled na mého nevlastního bratra, který seděl na kraji postele s rukama v dlaních jak nekontrolovatelně vzlyká.  Přiběhla jsem za ním a zezadu  ho silně objala. ,,To bude dobrý. Já vím že to teď hrozně bolí, ale ty to zvládneš a potom bude všechno lepší" šeptala jsem mu do ucha. On se na mě nezvládl ani podívat. ,,Hlavně klid, jsem tu pro tebe" snažila jsem se mu trochu pomoci. Jenže jeho dech se stále zrychloval. ,,Domčo, klidně breč, ale musí se pokusit aspoň trochu uklidnit. Kvůli sobě" řekla jsem co nejvíc klidně i přesto, že v hlavě jsem trochu panikařila. Moc dobře vím že mu začíná panická ataka, ale vzhledem k tomu, že ho znám sotva dva dny, tak opravdu nevím jestli mu pomáhá ticho, nebo naopak uklidňování. Ale hlavně nevím jestli on ví, co se s ním právě děje. ,,Domčo, právě ti začíná panická atak, už jsi to někdy zažil?" opatrně jsem se ptala když jsem si dřepla před něj. On už skoro lapajíc po dechu, jen zakýval na znamení nesouhlasu.  Moc jsem mu do obličeje neviděla, ale hned jak se jeho dlaně trochu odtáhly, aby mohl zakývat hlavou, všimla jsem si jak začíná být vyděšený. ,,Dobře, ničeho se neboj, jenom se snaž dýchat zhluboka" radila jsem mu a u toho přemýšlela co dál. On se řídil podle mích pokynů, ale stejně se moc nedokázal uklidnit. ,,Počkej mi tady chviličku ano. Hned jsem zpátky" špitla jsem naposled než se mé kroky rychle ubíraly směrem ke Kubovo pokoji. Rychle jsem zaklepla a vtrhla dovnitř stejně jako předtím. ,,Co je?" rozespale zachraptěl Jakub. ,,Všecho ti potom vysvětlím, teď mi dones igelitovej sáček  k Dominikovi do pokoje. Je to akutní" vybalila jsem na něj a šla zpět. 

,,Super, jde ti to skvěle" povzbuzovala jsem Domču, když jsem viděla jak se mu daří se pomalinku uklidňovat. A ani netušíte jak se mi ulevilo. Kdyby se mu nepodařilo trochu zpomalit dýchání, musela bych zavolat sanitku. ,,Je všechno v pohodě?" zaujímal se Kuba když mi donesl sáček. ,,Děkuju" řekla jsem a jeho otázku vyignorovala. ,,Na, teď zkus dýchat do to sáčku, pomůže to, věř mi" řekla jsem mu a podávala sáček. Bylo vidět jak je úplně v křeči, ale přesto dělal vše co jsem řekla. ,,Mám zavolat záchranku?" pošeptal mi Kuba. Já zavrtěla hlavou na nesouhlas a poté řekla: ,,Doneseš prosím skleničku vody?" poprosila jsem ho. ,,Strašně mi všechno brní" špitl Dominik. ,,To je normální, tvoje tělo se špatně okysličovalo když ti nešlo dobře dýchat. Ale neboj se, za chvíli to přejde" vysvětlovala jsem. ,,Tady je ta voda" řekla Kuba a podal mi sklenici. ,,Děkuju" otočila jsem se a špitla. Po několika minutách se tak nějak uklidnil a dohodly jsme se, že dnešní noc přespím tady. Kuba mi přinesl věci, popřál dobrou noc a odešel zpět k sobě do ložnice. A mi šli hned spát. Domča usnul skoro hned, dost ho to vyčerpalo. Mně to tedy nešlo tak dobře, ale později se mi to povedlo,  i když jsem se během noci párkrát vzbudila asi kvůli pocitu nutnosti zkontrolovat Domču. Vlastně ani moc nechápu kde se to ve mně vzalo, sama moc dobře vím, že teď už s nevětší pravděpodobností bude jenom spát.