Domeček

42

Nějak kolem poledne mi volala Klára s tím, že by se stavila. Nechtěla jsem být sama, takže jsem to uvítala. 

,,A jak to na konec včera dopadlo?" vyptávala se. ,,Tak klasicky" sklesle jsem odpověděla. ,,Nevypadáš na to" konstatovala. ,,Jak jako?" nepochopila jsem. ,,No, vypadáš jako kdyby jsi včera dostalo dost seřváno a probrečela noc" pohladila mě soucitně, po zádech. ,,Ne, jenom jsem unavená" prohlásila jsem, i když jsem sama moc nechápala co se semnou děje. Ale tak to bude asi jenom nějaký splín a není ani divu, když toho je teď tolik. ,,Dobře. Ale pamatuj, že jsem tu kdykoli pro tebe" povzbudivě se usmála. Pokusila jsem se o podobný úsměv a objala ji. ,,Děkuju" zašeptala jsem v objetí. 

Společně( nebo spíš Klára) jsem si udělali něco k jídlu a přesunuli se zpět do mé postele. Na notebooku jsem si pustili nějaký seriál a relaxovali. Tohle jsem potřebovala. Pomyslela jsem si, po dobrém jídle a při odreagováním se, od dotěrných myšlenek. Nabilo mě to energii. Jenom mě trochu děsila představa Klářina odchodu. Budu tu zase sama. A ještě k tomu, přijede máma. No to snad ne. Už jen nad tou představou, si mi zvedl tlak. 

,,A nechtěla bys tu přespat?" zeptala jsem se. Na chvíli se zamyslela a potom řekla: ,,Dneska by to asi šlo" Radostí se mi koutky pozvedly nahoru. Napsala jsem mámě smsku a její odpověď byla jen "ok" takže paráda. 

Klára musela jít ještě domů pro věci a dodělat nějaké povinnosti,  aby jí rodiče pustili. Říkala že to bude tak na hodinu, takže bude kolem druhé zpět. Čekání jsem si chtěla zkrátit čtením, jenže v tom, se ozval zvonek. Že by už byla zpět? To je divné. Říkala jsem si cestou ke dveřím. 

Otevřela jsem a k mému překvapení tam stál někdo, koho jsem tam zrovna moc najít nechtěla. 

,,Co tu děláš?" řekla jsem né moc příjemně. ,,Co asi. Přijel jsem si za tebou" odpověděl a vešel dovnitř. ,,Dominiku, já si s tebou ale nemám co říct" rázně jsem prohlásila a stále čekala, u otevřených dveří, až odejde. ,,To není pravda. Naopak toho je až moc" konstatoval a sedl si na gauč. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela dveře a šla za ním. ,,Hele, promluvil jsem si o tom všem s Jakubem a nakonec jsme zakopali válečnou sekeru" řekl. ,,Opravdu? Tak to mám radost" odvětila jsem s překvapivě i opravdovou radostí. ,,Jo, jenže jsme se schodli na tom, že váš vztah musí skončit" dořekl a moje radost vymizela. ,,To není pravda" nevěřila jsem tomu. ,,Bohužel. Ale takhle to bude lepší pro všechny" vstal a chtěl mě obejmou. Stála jsem tam jako opařená a z oči my telky slzy. Jakmile se přiblížil o něco blíž, svalila jsem se na zem. ,,Notak, Emily. To bude dobrý" hladil mě po rameni, ale ze mě se nedostalo ani slůvka. Byla jsem úplně v prdeli. Ještě víc, než dneska ráno.  Jak mi to mohl udělat? A hlavně za sebe srabátsky poslat Dominika, no to je fakt ubohost. Přemítala jsem si pro sebe a s každou další myšlenkou se mi začínal zrychlovat dech. Netrvalo dlouho a moje končetiny se začali třást, lapal jsem po dechu a po celé tělo mi začalo brnět. Panická  ataka. Proč se v mém okolí objevují tak často? 

Dominik si chudák moc nevěděl rady, i přes to, že tento stav měl možnost okusit na vlastní kůži. Proto se rozhodl pro zavolání záchranky.