Domeček

34

,,Kde máš zbytek?" zeptala jsem se, cestou po schodech. ,,Řekl jsem ji, že si s tebou chci promluvit" odpověděl střídmě. ,,Jo tak" prohodila jsem. Dál už jsme byli zticha. Teda dokud nám nedonesli jídlo. ,,Tak mluv" řekl z ničeho nic. ,,Co přesně chceš slyšet?" potřebovala jsem se ujistit. ,,No jak se sem dostal. Jak jste si to "vyříkali". Nebo jak to teď bude dál" upřesnil a nezapomněl dát důraz na slovo vyříkali. ,,No, já vlastně nevím jak se sem dostal, ale jak jsme se usmířili ti dokážu říct přesně" řekla jsem a hned na to, popsala jak to celé bylo. ,,Aha. A ty tomu fakt věříš?" dotazoval se. ,,Dominiku, já vím že to myslíš dobře, ale tohle je něco, u čeho se musím buď spálit, nebo zažít něco užasnýho, sama" konstatovala jsem. ,,Takhle to ale vůbec nemůžeš brát" pokračoval Dominik ve svojí pravdě. ,,A jak to teda mám brát?" už otáveně jsem se ho zeptala. ,,Tak já nevím. Prostě začni myslet na budoucnost" přesvědčoval mě. 

Chtěla jsem něco říci, jenže vyzvánění mého telefonu mě přerušilo. ,,Ahoj tati" řekla sem do telefonu. ,,Ahoj koblížku. Jak se máš?" konverzoval táta. ,,Už mnohem lépe. Co ty?" odpověděla jsem mu. ,,To mám radost. Jak se ti to povedlo?" vyptával se. ,,Víš já jsem teď na večeři, tak ti zavolám potom jo?" řekla jsem dojídajíc sousto těstovin. ,,Dobře, tak mi zavolej zase kolem desáte" určil táta. ,,Jasně, tak ahoj" rozloučila jsem se a jakmile i on, zavěsila jsem.

,,Kde jsme to byli?" začala jsem opět dávat Dominikovi pozornost. ,,U toho, jak jste oba nezodpovědný" rozčíleně konstatoval. ,,Ale proč by to mělo být nezodpovědný? Každej žijeme jenom jednou, tak si to musíme užít" pravila jsem a dál se věnovala svému jídlu. ,,Přesně tohle je to, o čem mluvím" prohlásil. ,,Co?" dotčeně jsem vyjekla. ,,No ještě se ptej" řekl a rukou bouchl do stolu.  Na tohle už jsem ani nic neřekla a jenom rychle dojídala večeři. Hned po dojedení, moje nohy spěchali do pokoje za Jakubem. ,,Kam jako jdeš?" slyšela jsem Dominika zamnou, při mém prudkém odchodu. 

Na pokoji jsem to Kubovi hned všechno řekla a ani slzám jsem se neubránila. Kuba mě utěšoval, ale potom si musel dojít dolů, protože mu přivezli jídlo co si objednal. A i přesto, že byl pryč sotva pár minut, tak za tu dobu do pokoje přijít i Tereza. Nejspíš ji poslal Dominik, protože sama od sebe, by mi promlouvat do duše asi nešla. ,,Už jsem tad...." zarazil se, když uviděl Terezu. ,,Ahoj Kubo" řekla. ,,Ahoj, co tu děláš?" zeptal se jí. ,,Co bys řekl" usmála se. ,,Je mi to jasný" řekl a šel si sednout na balkón ke stolečku. ,,Hele já to chápu a Dominik si to časem taky pochopí, jenom si musí zvyknout" říkala mi Tereza, když odešel. ,, Jsi hodná" špitla jsem. Ona se pousmála a pokračovala: ,,Hele, zkus se s ním nehádat. Jenom ho vyslechni a pokus se být  klidná" radila mi. Jenom jsem přikyvovala. ,,Jo, tak já se pokusím ho nějak uklidnit a vysvětlit mu, že to zas taková tragédie není" usmála se a chystala se k odchodu. ,,Děkuju" objala jsem ji, než odešla. 

Večer jsme si o tom s Kubou ještě povídali, ale už jsme se snažili si jenom užít večer. Stejně jsme oba velmi brzo usnuli, takže k řešení už nebylo moc času.