Domeček

23

Doma jsem povečeřela s Markem a mamkou. Trochu jsem se bála že se budou vyptávat, ale naštěstí se neptali. Po večeři mi zavolal Kuba, přesně jak slíbil. Navázali jsme takovou příjemnou atmosféru a skončilo to tříhodinovým hovorem.

Je ráno a já se probouzím stejně jako každý den, do prázdného domu. Dneska mám jít ven s Klárou, takže si půjdu umýt vlasy a připravit se. Chci udělat dojem, protože by to mohla být moje jediná kamarádka tady. No, asi spíš moje jediná kamarádka vůbec, jelikož z Ústí, mi už nikdo nezbyl. Doufala jsem, že budeme  v kontaktu i potom, co se odstěhuji, ale nakonec nejsme. 

Zrovna jsem na cestě do kavárny kde jsme se poznali. Mám maličko zpoždění, takže už tam na mě nejspíš čeká. ,,Ahoj" zavolala na mě. ,,Ahoj" zrychlila jsem svůj krok. ,,Promiň že jsi na mě musela čekat" řekla jsem jakmile jsem stála u ní. ,,To je v pohodě" řekla a vešla do kavárny, kde jsme se také usadili. 

Po asi hodině, nás to v kavárně přestalo bavit a tak Kláru napadlo mi ukázat nějakou lavičku v lese. Já souhlasila, takže jsme zaplatili a ihned se vydali na cestu. 

Následovala jsem jí do po cestičce lesem. ,,Jak daleko to ještě je?" celá zadýchaná jsem se zeptala a pozorovala jak se její kaštanové dlouhé vlasy vlají ve větru, když se otáčela. ,, Už tam skoro jsme" zahihňala se, po té co viděla jak mi docházejí síly. 

,,Tak jsme tady" usmála se. Před námi, stála lavička na okraji kopce, ze kterého byl výhled na pole kolem nás. ,,To je hezký" řekla jsem a sedla si na lavičku. ,,Moc ti to sluší" po chvilce ticha řekla Klára. ,,Děkuju, tobě taky" poděkovala jsem. Její poznámka mi nadzvedla kouty, do širokého úsměvu. 

Zrovna jsme vedli rozhovor o škole, když v tom mi začal zvonit mobil. Zvedla jsem to a z druhé strany se ozval Jakubův vystrašený hlas, s Dominikovými vzlyky v pozadím. Hned mi došlo, že se Dominikovy stalo to co minule. Kuba mě poprosil abych přijela a že mi už zavolal taxi. Já samozřejmě řekla že přijedu. Klára to chápala a byla tak hodná, že mě šla opět doprovodit. Už z dálky bylo vidět auto které na mě čekalo před domem. Rozloučila jsem se tedy a spěchala do vozu. 

Vcházela jsem do bytu a okamžitě mě praštil do nosu smrad cigaret a alkoholu. Ten jsem ale ignorovala a zamířila za zvukem který se ozývala z pokoje Dominika. Vešla jsem tam a naskytl se mi pohled na Domču sedícího na posteli, se sáčkem u úst a Kubu sedící naproti, na zemi. ,,Ahoj" klekla jsem si vedle Jakuba. ,,Jak si se sem dostala?" řekl místo přivítání. ,,Bylo odemčeno" pronesla jsem a upřela pohled na Domču, který byl už téměř v pohodě. Popravdě, jsem si to myslela. Trvalo mi to sem asi čtyřicet minut, což je doba po které už většinou ataky odeznívají. ,,Jak ti je?" zeptala jsem se Dominika když odložil sáček. ,,Je to lepší" odpověděl, rozdýchávajíc to. ,,Můžeš nás nechat na chvilku o samotě?" zašeptala jsem Kubovi do ucha. On zakýval hlavou a učinil tak. 

Sedla jsme si vedle Dominika na postel a začala se vyptávat, radit a hlavně taky poslouchat. Dominik se mi hodně otevřel, až jsme se divila co všechno mi řekl. Společně jsme našli věci které bude muset minimálně hodně omezit, nebo už to lepší nebude. Cítila jsem se jako psycholog a ten pocit se mi líbil. Měla jsme pocit že mu opravdu pomáhá, což mě naplňovalo. 

Uběhla víc jak hodina a já se rozhodla jet domů. Stejně jsme se bavili už jen o blbostech. Dokonce mi volala i mamka ať už jdu domů, takže jsem ani neměla moc na vybranou. Naštěstí byl Kuba tak hodný a odvezl mě, takže to bylo aspoň rychlejší, než autobus.