Cortexville

Rozloučení

Albus a Scorpius už byli připraveni u vlaku a s nimi tam byli i jejich rodiny a přátelé. Se Scorpiusem se přišel rozloučit Draco a Rose. S Albusem jen Ginny, James a Lily, Harry se vymluvil na práci. Albusovi to bylo trochu líto; bylo to opravdu kvůli práci?

Bylo to jiné loučení než při odjezdu do Bradavic. Nebylo tak radostné, proč vlastně ne? Proč se Albus cítil tak sklíčeně, když teď bude se Scorpiusem každý den, bude ho mít vedle sebe, nikdo jim nebude ukrádat ze společného času? Žárlivě pozoroval, jak se Scorpius loučí s Rose. Letmo ji objal a pohladil po tváři. Žádný vášnivý polibek, vlastně vůbec žádný polibek. To ovšem nemusí nic znamenat, prostě nechtěl dělat divadlo před rodiči. Opět si vzpomněl na Dracovu průpovídku. Pozoroval obličej Malfoye staršího. Zdálo se mu to, nebo se v něm opravdu mihl jemný úšklebek, když jeho syn dívku objal? Dracovy oči se setkaly s Albusovýma a změkly. Díval se na něj téměř otcovsky. Albus se ošil a usmál se. Draco pevně objal Scorpiuse a pak – k neuvěření – i Albuse.

„Je to pro tebe velká šance, Albusi, tak ji neprošvihni," zašeptal tak, aby to nemohl nikdo slyšet. Dej mi na Scorpiho pozor."

„Slibuju," hlesl Albus a sklopil oči. Velká šance? Jak to u Merlina pan Malfoy myslel? Byl ve značných rozpacích a nejraději by už byl ve vlaku, ale do odjezdu zbývalo ještě několik minut. Chvíli panovalo trapné ticho, než se jako velká voda přihnal uřícený Harry. Trochu udýchaně stál naproti svému synovi.

„Přinesl jsem ti tohle," řekl a podal Albusovi vak naplněný několika předměty.

„Stihnul jsi to." Albusův hlas zněl potěšeně.

„Tak, já zase půjdu," řekl Harry tiše a otočil se k odchodu.

Albus se za ním rozeběhl.

„Díky," řekl dojatě. „Fakt to pro mě moc znamená." Chtěl ho obejmout a viděl, že táta chce obejmout jeho, jen nějak nevěděli, jak začít, tak tam hodnou chvíli na sebe jen tak koukali, než oba udělali ten jeden krok dopředu současně.

„Mám tě rád, Albusi," řekl Harry.

„Já tebe taky, tati. Dej na sebe pozor, prosím."

Ale to už zapískal vlak, vedle Albuse se z ničeho nic objevil jeho přítel a táhnul ho do vagónu.

„Albi, nebuď smutný, mám pro tebe bonbónky," usmál se Scorpius. „Čokoládový. A Bertíkovy fazolky, jen dobrý příchutě. Já už je umím poznat, vytřídil jsem je pro tebe."

Díval se na jeho zlaté vlasy, úsměv, bouřkově šedé oči a bylo mu tak smutno, že by na to nestačila ani celá bonboniéra.

Na celou cestu měli kupé pro sebe, o to se postaral Draco. Albus nevěděl, jestli má být rád nebo nerad. Naštěstí Scorpius si vždycky věděl rady.

„Podíváme se, co ti Harry přinesl," navrhl. Vůbec ho nenapadlo, že by s ním něco Albus nechtěl sdílet. Albuse to samotného zajímalo. Copak táta ví, co by mohl potřebovat?

Otevřel kožený vak a oči se mu zaleskly nadšením. „Je to to, co si myslím?"

Po klíně se mu svezl třpytivý plášť a půlka Albuse okamžitě zmizela.

„No páni!" zavýskl Scorpius. „S tím určitě něco podnikneme!"

Albus se mu chvilkami ztrácel a Scorpius se ho snažil rozpustile chytit. Moc se mu to nedařilo, Albus se rozesmál a Scorpius ho konečně dostihl a schoval se s ním pod plášť.

„Mám tě a už tě nepustím!" Držel Albuse pevně v objetí, tiskl se na něj tak, že z toho měl Albus v očích hvězdičky. Nečekal, až mu jeho tělo podá další důkaz toho, jak moc Scorpiho chce, a prudce se mu vytrhl.

„Podíváme se, co tam je dál," řekl trochu rozpačitě.

„Čokoláda?"

„Tahle je speciální, když kousek sníš, doroste," vysvětlil Scorpius a hned se jal názorně to vyzkoušet. Scorpius se nikdy nerozpakoval sníst cokoliv sladkého. Asi proto je sám tak sladký, prolétlo Albusovi hlavou a rychle tu myšlenku zaplašil. Scorpius se tou čokoládou cpal tak, že měl strach, aby mu nebylo špatně, ale zřejmě byl trénovaný.

Ve vaku byla dále nějaká kniha o lektvarech, o níž nejspíš Harry soudil, že by se mu mohla při studiu hodit. Byla psaná starým typem písma. Bůhví, jestli ji sám kdy otevřel a kde k ní přišel. Scorpiuse to zaujalo a začal knihou listovat.

„To je moc dobrá věc, Albi. Lektvary, které jsme se neučili, ani nevím, že existují. Nejspíš ji dostal od Křiklana. Nikdy nevíš, kdy se to bude hodit."

Úplně na dně byl malý pergamen se vzkazem:

Mám tě rád. Harry

„To bych do táty neřekl." V Albusově tváři se mísilo překvapení a dojetí.

„Náhodou Harry je skvělý," usmál se Scorpius pusou celou od čokolády a Albus měl chuť tu ulepenou pusinku políbit.

Hluboce vzdychl.

„Copak se děje?" zeptal se jeho kamarád starostlivě.

„Mám o tátu strach. Připadá mi, že se trápí. Možná jsem ho neměl nechat samotného, nikdo se o něj nestará."

Scorpius o tom vážně přemýšlel.

„O mého tátu se taky nikdo nestará. Ani nevíš, kolikrát jsem si dělal starosti já, když máma umřela. Zvládnul to, ale vím, že mu je taky často smutno, když je pořád sám. Škoda, že se spolu nepřátelí, mohli by se hlídat navzájem."

„To je naprosto nereálná představa. Asi spolu vycházejí líp než dřív, nepoperou se na potkání, ale to je tak všechno," ušklíbl se Albus. „Draco mi připadal už docela v pohodě."

„Nezapomeň, že je Malfoy. Umí se ovládat, když chce. Nedá najevo svoje pravé city před lidmi."

Albuse napadlo, jestli Scorpius taky umí tak dobře skrývat své city. Někdy mu připadlo, že se chová spontánně, a někdy zase nevěděl, na čem s ním je. Třeba ta záležitost s Rose. Mohl si namlouvat, že o ní nemluví, aby Albusovi nezpůsoboval nepříjemné pocity, protože Albus s nikým nechodil, tak aby mu nebylo trapně. Albus se ho nikdy přímo nezeptal, jestli Rose miluje. Tak nějak se rozumělo samo sebou, že tomu tak je, že si ji jednou vezme. Každá myšlenka na ni byla pro Albuse mučivá.

Scorpius ho chvíli pozoroval.

„Nedělej si starosti, budeme za nimi jezdit a kontrolovat je, aby nezlobili a neopíjeli se."

Scorpius to myslel v žertu, ale Albusovi zatrnulo, jak blízko byl pravdě.

„Pojď sem, ty moje neštěstí," zamručel Scorpius a položil si Albusovu hlavu do klína a začal mu čechrat vlasy. Albus to miloval, ale teď – teď si připadal divně. Měl pocit, že si Scorpius musí všimnout, že se jeho vztah k němu změnil. Natáhl se po neviditelném plášti a schoval se do něj, ale Scorpiho ruce si ho našly, jen nyní úplně přesně nevěděly, jaké části Albusova těla se dotýkají. Cítil je na svém hrudníku, na obličeji, znovu ve vlasech.

Scorpius mu strhl plášť.

„Přestaň se přede mnou schovávat, nebo..."

„Nebo co?"

Scorpius se na okamžik zarazil.

„Nebo tě zlechtám," vybruslil z toho a vrhl se na Albuse, dokud se oba nezalykali smíchem.

„Albusi, kdybych měl odjet bez tebe, tak neodjedu," zašeptal Scorpius a stulil se k Albusovi, co nejblíž to šlo. Cestou už nepromluvili ani slovo, jen se k sobě tiskli víc a víc.

Asi jsem zapomněla, že tohle není flufftober :-)