Cortexville

Přítelkyně

Albus a celá jeho parta se vydali do čtvrtého patra. Plížili se velmi tiše a v prvních minutách si jen špitali. Jak čas postupoval, hovořili čím dál tím hlasitěji. Nakonec jejich noční seance připomínala jakékoliv setkání studentů za bílého dne. Dokonce se trochu smáli – Albus tedy ne, od návratu na akademii byl sklíčený a před přáteli se nemusel přetvařovat. Hledali nějaké vodítko, prohlíželi si exponáty ve vitrínách, četli všechny nápisy a popisy a snažili se přijít na nějaký skrytý význam. Nic nenacházeli. Po několika hodinách to vzdali. Albus byl zklamaný. Nevěděl, co hledat, ale tušil, že profesorka si z něj nedělala legraci.

Podařilo se mu přemluvit své přátelé ještě dvakrát; další noc už s ním odmítli jít.

„Albusi, k ničemu to nevede. Zkusíme promluvit s profesorem Ampoulem. Potřebujeme se vyspat. Můžeme pokračovat zase za pár dní."

Albus nechtěl své kolegy k ničemu nutit a uznával, že by se měl opravdu aspoň jednou pořádně vyspat.

Ten den dostal dopis od Scorpiuse. Stálo v něm, že se nemůže vrátit do Cortexville, protože musí dávat krev svému tátovi. Jeho krev je vzácná a není dostatek dárců. Albuse to vylekalo. Co kdyby byl stejnou kletbou zasažen i Scorpius? To by potom mohl i zemřít... on i Draco. Dříve si myslel, že stav, v němž se Rose a pan Malfoy nacházejí, je sice velmi hendikepující, ale neohrožuje je na životě. Tato nová informace stavěla celý případ do nového světla. Albus nemůže za daných okolností přestat hledat pomoc!

Bylo po půlnoci a Albus se sám vydal do čtvrtého patra. Bez lidského tepla jeho přátel to bylo naprosto děsivé, přesto ani na okamžik nezaváhal. Chtělo se mu příšerně spát. Byla mu zima. Byl zabalený do deky a usrkával horký čaj s bylinkami na zklidnění. Poslal mu ho Harry, což Albuse trochu překvapilo. Kdyby jen věděl! Harry ho dostal od Molly a opravdu se snažil, aby bylinkový čaj byl to jediné, co si večer dává na zklidnění rozjitřené mysli.

Albus byl tak vyčerpaný, že taktak držel oči otevřené. Dlouho to nevydržel. Schoulený v dece usnul opřený o dveře pitevny.

Probudil ho chlad. Čaj, který ho zahříval, mezitím už dávno vychladl. Chodbou foukal ledový vítr. Bylo to zvláštní, protože okna byla zavřená. Nebyla úplná tma, protože svítil jasně měsíc. Albus se postavil. Měl úplně ztuhlé končetiny, taktak se udržel na nohách. Cítil intenzivní strach. Ochromující strach. Musí se odsud co nejrychleji dostat. Snažil se rozpohybovat brnící nohy; moc se mu to nedařilo, pohyboval se jako robot.

„Neodcházej," ozval se odněkud dívčí hlas.

Zasáhl ho ledový závan. Zůstal stát paralyzovaný hrůzou. Ten hlas zněl jako normální dívčí hlas. Zadoufal, že se za ním vydala Lea s nějakou kamarádkou.

„Nesmíš odejít."

„Kdo jsi? Ukaž se mi," vykřikl Albus.

Přímo před ním se ukázal duch dívky ve staromódních šatech. „Jsem Kirlia."

„Já jsem Albus." Naštěstí byl zvyklý na přítomnost duchů z Bradavic. Připadal si méně sám, když s dívkou mluvil.

„Co tady hledáš, ty a tvoji přátelé?"

„Nevím. Potřebuju najít lék, který by uzdravil mé blízké."

„Někdo ti poradil, abys hledal tady, že?" usmál se duch.

„Ano, dobrovolně bych sem opravdu nešel. Není to zrovna přívětivé místo."

„Pojď, ukážu ti ještě jiné místo, třeba se ti bude líbit víc," řekla dívka „Následuj mě, jestli se nebojíš."