Cortexville

Lektvar proti bolesti

„Tak co, jak je?"

Scorpius nevypadal příliš zdravě, byl bledý a skleslý.

„Bolí tě to?"

Přikývl.

„Myslím, že už si zase můžeš dát lektvar na bolest, dobře?" Albus mu nakapal štědrou dávku na lžičku.

„Počkej, má to být jen pár kapek," protestoval Scorpius.

„Je to jen pár kapek," řekl Albus a vsunul mu lžičku do pusy. Potom mu podal pár lžiček bramborové kaše a zeleniny.

Scorpius chvíli ukázněně polykal, pak se začal smát a nemohl přestat.

„Jsi v pořádku?" Albus si ho podezíravě prohlédl.

„Jo, je mi skvěle. Už mě to vůbec nebolí." Scorpius se najedou přestal chechtat, odstrčil tác v jídlem a přitáhl si Albuse k sobě na postel.

„Albi, viď, že nikam neodejdeš? Zůstaneš tady se mnou navždycky. Jenom ty a já, navždycky."

Albusovi došlo, že Scorpiusovi podal opravdu větší dávku lektvaru, než měl.

„Samozřejmě že s tebou zůstanu." Úplně se rozplýval ve Scorpiusově objetí.

Scorpius se na něj díval, zorničky rozšířené, oči mírně zamlžené, jako tekuté stříbro.

„Albi, tohle jsem chtěl udělat už dávno." Scorpiusovy rty byly najednou všude. Albus je cítil ve vlasech, na čele, dokonce na nose. Věděl, že Scorpius není úplně při smyslech, ale nedokázal se ovládat. Navedl Scorpiusovy rty na své a poddal se síle okamžiku. Pootevřel ústa, Scorpius ho hladově políbil a zavzdychal. Ty ruce, které měly zůstat v klidu a léčit se, rozhodně v klidu nebyly. Jeho kamarád ho hladil po zádech a Albus naprosto ztratil kontrolu. Začal rozepínat Scorpiusovi knoflíčky u košile.

„Tak moc tě chci," zapředl mu Scorpius do ucha.

Albus věděl, že on je ten, kdo by měl mít rozum. Kam až to nechají dojít? Na okamžik se zarazil. Scorpius přece chodí s Rose a až vystřízliví, bude ho nenávidět, že ho včas nezastavil.

„Tohle bychom neměli dělat." Albus se jen silou vůle donutil vyslovit jemné odmítnutí.

„Ty mě nemáš rád?" Scorpius najednou vypadal jako hromádka neštěstí.

„O to nejde. Ty máš Rose a určitě ji nechceš podvádět."

Scorpius vypadal, že usilovně přemýšlí. Moc mu to v jeho omámeném mozku nešlo, ale nakonec přece jen došel k závěru, s nímž byl spokojený.

„Já se s Rose rozejdu a budu s tebou. Teda jestli mě budeš chtít. Protože já miluju tebe."

Seděl na posteli a díval se Albusovi přímo do očí.

Albus byl jako v nějakém příliš krásném snu. Nesmí tomu věřit, nesmí se k tomu upínat, prostě nesmí! Scorpius to nemyslí vážně. Až se vyspí, všechno bude při starém. Ale zase na druhou stranu, nejspíš si nebude nic pamatovat. Proč si neužít těch krásných okamžiků, které už se nebudou v životě opakovat?

„Taky tě miluju." Bylo snazší to říct, než si Albus myslel.

„Patříme k sobě, ty a já," řekl Scorpius.

„Kéž by to tak bylo." Albus vzal Scorpiuse znovu do náručí a spojil s ním své rty. Už se tomu nedokázal bránit. Bylo to naprosto přirozené a v tu chvíli věřil, že k sobě patří a nedělají nic špatného. Scorpius chtěl víc, chtěl všechno a Albus se rozhodl, že mu dá, o co bude požádán. Neptal se, jestli to je správné. Bylo to správné, v tomto okamžiku jsou tu jen oni dva a nikdo a nic je nerozdělí. Byli skoro nazí, jen Scorpiusovy ruce byly stále zahalené v obvazech. Nepotřeboval je. On byl ten, kdo byl obdarováván. Uvolněně ležel a přijímal Albusovo něžné laskání. Pak usnul a Albus konečně odmotal obvazy a ošetřil jeho zraněné ruce.

Celý se třásl, rozkoší, hrůzou, strachem. Nadějí. Beznadějí. Tolik by si přál nechat na sobě důkazy Scorpiusovy přízně, ale bál se, že až se jeho přítel probudí, zasype ho výčitkami. Právem. Kouzlem je tedy oba pečlivě očistil a pak Scorpiuse oblékl. Pokud zapomene, nezůstane nic, co by vzbudilo podezření. Kéž by ráno nikdy nenastalo!

Albus nemohl usnout. Samozřejmě že ne, jak by mohl? Výčitky svědomí ho zahalovaly jako temný plášť. A ještě jedna věc mu nedávala spát. Složení onoho lektvaru. Scorpiusovi se podařilo shromáždit v knihovničce spoustu učebnic. Albus se rozpomněl, že v nich byl také lexikon pokročilých léčebných lektvarů. Nalistoval písmeno B. Lektvary proti bolesti. Studoval složení a účinky.

V případě předávkování může vyvolat účinky podobné opilosti. Jelikož lektvar obsahuje složku blízkou veritáseru, postižený může v takovém stavu odhalit skutečné nejtajnější přání své mysli a srdce, které nemusí být známé ani jemu samotnému. Po vyprchání účinků lektvaru si zpravidla na události a pocity z doby intoxikace nevzpomíná.

Albusovi se podlomila kolena. Takže – pokud je to pravda –Scorpius ho miluje? Jeho, Albuse Severuse Pottera? Ne Rose Weasleyovou? Zalykal se štěstím. Po chvíli euforický stav vystřídala stará známá úzkost. Scorpius si zítra na nic nevzpomene. Pokud mu Albus řekne, že... že se spolu líbali a vyznali si lásku a Albus mu pak... byl červený jen při té představě... Prostě jestli mu prozradí pravdu, Scorpius mu právem vyčte, že zneužil jeho stavu a on, který má tak přísné morální zásady, s ním podvedl Rose. Tudíž Albus mu nemůže prozradit vůbec nic. Jediné, co může udělat, je neztrácet naději a snažit se Scorpiuse získat pro sebe. Jenže Scorpius je Malfoy, umí se ovládat, skrývat své pocity, když na to přijde. Cítí vůči Rose závazek. Cítí závazek pokračovat v rodu Malfoyů. Nebude lehké ho přesvědčit, aby ji opustil.

Albus si nebyl jistý, jestli je rád, že se situace vyvíjí tímto směrem. Dokud neměl naději, trpěl. Teď, když se domníval, že naději má, bylo to komplikovanější. Bál se, že překročí hranici. Stačilo by Scorpiusovi nakapat vyšší dávku lektvaru do pití a dostal by znovu to, po čem touží. Může si věřit, že to v zoufalství neudělá?

Co kdyby si trochu poupravil pravdu? Kdyby Scorpiusovi řekl, že si vzájemně vyznali lásku, a ukázal mu informace o lektvaru? Změnilo by se něco? Ne, Albus se bál, že by mohl ohrozit jejich přátelství. Vydrží nic neprozradit a zkusí získat Scorpiuse čestnou cestou, tak, aby mu jeho přítel nikdy nemohl nic vyčítat. Nepřežil by, kdyby v jeho očích ztratil morální kredit a jeho přítel jím začal pohrdat.

Jak jste spokojení s vývojem událostí? Zlobíte se na Albuse?