Cortexville

Rozmluva

Albus osaměl. Nikdy v životě mu nebylo hůř. Třásl se po celém těle. Co teď? Propadal absolutní beznaději. Povede se mu někdy získat Scorpiusovu důvěru zpět? Zítra ráno by se měl sejít u snídaně s Harrym, Dracem a Scorpiusem, a dělat jakoby nic? Ne, to nedokáže. Kromě té kruté vzpomínky se mu ovšem vrátily i další vzpomínky. Podivný rozhovor s Mediculusem. Kirlia! Stále ještě má šanci dokončit lektvar a uzdravit Rose. Nechtěl se utápět v sebelítosti. Dokázal uzdravit Scorpiuse, dokáže uzdravit i Rose. Cítil přítelovu bolest, nekonečný smutek. Jak rád by mu pomohl, ale nebylo to možné. Z očí mu tekly slzy a byly to Scorpiusovy slzy zklamání nad ním, nad Albusem, který v jeho očích klesl na samé dno. Byl zoufalý.

Bez velkého přemýšlení naškrábal na pergamen vzkaz, který nechal v jídelně.

Všem se vám omlouvám, udělal jsem něco neodpustitelného a nyní musím nést následky. Vrátím se do Cortexville a pokusím se odčinit svou vinu.

Albus

Potom se přemístil zpět na akademii. Měl víc štěstí než rozumu, že se mu v jeho psychickém stavu podařilo bezpečně se přemístit. Bylo to díky zesílené magii, Scorpius ho na dálku chránil. Byl jako v horečce. Ani se neobtěžoval vrátit se na svůj pokoj, rovnou vyběhl schody do čtvrtého patra. Nutně potřeboval mluvit se svou kamarádkou. Trvalo dlouho, než se konečně ozval kvílivý vítr a ve stříbřitém oblaku se před ním dívka objevila.

„No to ti to trvalo. Kde jsi byl celou dobu?" řekla nahněvaně.

„To je na dlouhé vyprávění," mávl rukou. „Teď jsem tady a nemám jiné přání než dokončit lektvar."

„Tvá odhodlanost je chvályhodná. Následuj mě tedy."

Potěšilo ho, že se Kirlia nezlobí. V dílně se cítil bezpečně. Zvláštní bylo, že spojení se Scorpiusem stále velmi intenzivně vnímal. Jako by byl s ním a ochraňoval ho. Jak je to možné? Vždyť ho nenáviděl! Nebo tomu bylo jinak? Cítil jen jeho smutek a zapřisáhl se, že udělá všechno pro to, aby zase slyšel Scorpiusův smích. I kdyby ho nikdy neměl ve svém náručí, i kdyby o něj měl nadobro přijít, postará se o to, aby byl šťastný. Co když svým neuváženým jednáním nějak narušil jejich magické pouto? Neublíží mu?

Kirlia si všimla, jak je roztržitý a zoufalý.

„Přihodilo se něco zlého tvým blízkým?"

Albus vzdychl. „Já jsem Scorpiusovi velmi ublížil. Udělal jsem něco, co mi nikdy neodpustí. Jsme spojeni magickým poutem, podstoupili jsme Sanguinis nexum. Cítím jeho bolest a nemůžu mu pomoct. Všechno jsem mu to způsobil já."

Kirlia se pokusila ho obejmout a Albus pocítil mrazení po celém těle. Duchové nejsou úplně nejlepší na objímání.

„Ty jsi dobrý člověk, nevěřím, že bys někomu dokázal záměrně ublížit, a už vůbec ne někomu, koho nade všechno miluješ."

„Nechtěl jsem. V té chvíli mi nepřišlo, že dělám něco odsouzeníhodného. Ale ublížil jsem mu a teď chci udělat všechno pro to, aby byl šťastný. Budu pokračovat v přípravě lektvaru. Uzdravím jeho přítelkyni, té jsem taky ublížil. Nic víc k tomu nemůžu říct," uzavřel Albus.

Připravil si vše potřebné a znovu se ponořil do práce. Jisté roztržitosti se ovšem nezbavil, stále mu myšlenky zabíhaly k zoufalému Scorpiusovi. To pouto! Ani na okamžik nedokázal na svou lásku zapomenout.

Snažil se být opatrný, ale moc se mu to nedařilo. Jeho nesoustředěné pohyby si vybraly svou daň; zranil se. Hrůzou se mu zastavilo srdce. Krvácivá kletba! Co kdyby síla jeho magie nestačila na ochránění, teď, když byli rozděleni? Nehybně pozoroval, jak jeho krev stéká do téměř hotové nové verze lektvaru. Reakce v kotlíku ho zarazila. Lektvar se začal barvit do nachova, pak získal fialový nádech. Nakonec prudce zezelenal.