Cortexville

Mezi dvěma břehy

Uběhlo několik minut od doby, co Albus upadl do bezvědomí. Jeho tělesné funkce byly zpomaleny. Vlastně byl skoro mrtvý, už nebylo nic, co by jeho duši ještě drželo ve zmrzlém těle.

„Kirlio!" zašeptal.

„Albusi! Co tady děláš? Okamžitě se vrať do svého těla!" řekla přísně.

„Nemáš radost, že mě vidíš?"

„Ne takhle. Vzdáváš to moc brzy."

„Nedokážu se vrátit do svého těla. Scorpius mě opustil. Sanguinis nexum mě dřív nebo později zabije. Už jsem ztratil velkou část magie. Nechtěl jsem umřít, neudělal bych to kvůli tátovi a mámě a Jamesovi a Lily. Je mnoho důvodů, proč jsem chtěl žít. Chtěl jsem Scorpiusovi dokázat, že nejsem tak špatný, doufal jsem, že by mi jednou mohl odpustit. Jenže nemám sílu se vrátit, i kdybych chtěl. Moje tělo je bez magie, bez života, otrávené a zmrzlé. Moje srdce už nebije. Nemůžu se vrátit, nemám kde načerpat sílu k návratu."

„Pojď sem," řekla dívka a vzala ho za ruku. Bylo to úplně jiné, než když byl živý. Teď se Kirlii držel jako rovný s rovným, byl to úplně normální dotyk. Dokonce ji neviděl jako modrého ducha, ale jako obyčejnou dívku.

„Jsi moc hezká," řekl překvapeně. „Taková barevná a živá."

Pousmála se a vedla ho dál, po schodech nahoru.

„Tady je tvoje energie. Dívej se a poslouchej. Nesmí tě spatřit, protože ty jsi ještě nezemřel. Kdyby tě uviděl, už by ses nemohl vrátit do svého těla. Byl bys na druhém břehu. Můžeš mu dát znamení, kde tě má hledat."

Díval se a poslouchal. Scorpius, jeho nejdražší Scorpius klečen na holé, studené zemi a plakal. „Albusi, prosím, jestli mě slyšíš, ozvi se mi. Odpustil jsem ti. To ty musíš odpustit mně, že jsem tě opustil. Albusi, tolik tě miluju. Prosím, vrať se ke mně. Nikdy už ti neublížím, slibuju."

Albus se zachvěl.

„On mě má pořád rád? Proč se mu nesmím ukázat?"

„Ještě žiješ, Albusi. Tvůj život visí na vlásku, ale ještě nejsi duch jako já. Dej mu znamení, kde jsi."

„Znamení? Jak to mám udělat?"

„Spoj se s ním ve své mysli. Dokážeš to. Musíš cítit, že ti narůstá energie a tvoje magie se zotavuje, když jsi s ním. Dovol mu, aby ti dal svou magii a sílu a využij ji k návratu. Máš tisíc důvodů se vrátit a Scorpius je tím nejhlavnějším."

„Nevím, jestli to dokážu."

„Albusi, jsi jeden z nejsilnějších kouzelníků. Jsi stejně silný jako tvůj otec, zapomněl jsi?"

„Nikdy jsem nebyl jako on. Byl jsem pro něj zklamáním. On je zachránce kouzelnického světa a já..."

„Ty jsi další zachránce kouzelnického světa. Kdo vynalezl lektvar proti krvácivé kletbě? Musíš se vrátit a dokončit svoje dílo.

„Ampoule mi lahvičku s lektvarem sebral. Nechá si ho patentovat, nikdo mi nebude věřit, že jsem ho vynalezl já. Ampoule je renomovaný profesor a já student prvního ročníku, navíc ne zrovna nejlepší.

„Ten lektvar bude fungovat, ovšem Ampoule nepřijde na to, která přísada je ta poslední a nejdůležitější. Nemůže si ho nechat patentovat, dokud nebude schopný lektvar vyrobit. Bude se pokoušet o rozbor, ale i kdyby se mu podařilo odhalit složení, nepovede se mu zajistit krev uzdraveného. Jsou jen dva uzdravení, Draco a Scorpius."

„Děkuju, děkuju za všechno." Stiskl dívce ruku. „Snad se mi povede vyléčit Rose a ty konečně dojdeš klidu. Něžně pohlédl na plačícího Scorpiuse. Pak se otočil zpět, ale Kirlia už tam nebyla. Chvíli ještě pozoroval Scorpiuse, aby od něj získal další energii. Stále byl schovaný za stěnou, ovšem i tak se dokázal napojit na přítelovu mysl. Silou vší vůle otevřel okno na konci chodby. Vítr zaskučel. Scorpius vstal a rozběhl se k oknu.

„Albusi! Jsi o ty? Kde tě mám hledat?"

Vyklonil se okna. V odlehlé části zahrady spatřil vycházející slunce. Rozběhl se tím směrem. Věděl, že jeho cesta je správná. Cestou potkával studenty, ploužící se na ranní přednášky. Tváře mu omrzaly, a přesto cítil žár.

„Scorpi, jsi zpátky? To je skvělé," pozdravil ho Theo.

„Neviděl jsi Albuse?"

„Ne, už dlouho se tady neukázal. Myslel jsem, že jste se vrátili spolu."

„Musím ho najít. Je v nebezpečí."

„Pomůžeme ti hledat," přislíbil Theo. Spolu s ostatními se rozutekli po zahradě a společně hledali ztraceného kamaráda.

Neměli šanci ho najít, byl skrytý v nejtemnějším křoví, kam nevedla žádná cesta. Scorpius se řídil svojí intuicí a následoval své srdce. Brodil se hlubokým nevyšlapaným sněhem, Albusovy šlépěje byly dávno zaváté sněhem. Konečně spatřil v bílém sněhu krůpěje krve a vzápětí nehybné, už částečně zasněžené tělo.

„Albusi..." Vzal ho do náruče a seslal na něj ohřívací kouzlo. Jinovatka z tváře a těla zmizela, ovšem Scorpius nezaznamenal žádné projevy života. Důvěřoval spojení. Albus ho k sobě zavolal, ukázal mu cestu, to znamená, že nemůže být mrtvý. Vzal ho do náruče, přitiskl ho k sobě. „Vydrž, lásko, pomůžu ti. Bude to dobré, jen se mnou zůstaň, prosím." Přemístil se s ním přímo na ošetřovnu.

„Pomozte nám, můj přítel..."

Mediculus viděl zoufalství v jeho očích. Byl si jistý, že mladému Potterovi už není pomoci, ale nedokázal to Scorpiusovi sdělit. Soustrastně na blonďatého chlapce pohlédl.

„On žije, vím to."

„Podíváme se." Mediculus položil Albuse na lehátko a zahájil diagnostická kouzla.

Zavrtěl hlavou. „Nedýchá. Žádná srdeční aktivita."

„Nezpůsobil to jen Doušek živé smrti?"

„Ne, to bychom snadno odhalili. Je mi líto, už pro něj nemůžu nic udělat."

Scorpius zoufale zavyl jako raněné zvíře.

„Nevěřím tomu, on mě tady nenechá, patříme k sobě. On je můj život a já jeho. Nechte nás o samotě," poprosil.

Mediculus odešel do vedlejší místnosti. „Můžeš se s ním rozloučit, ale neupínej se k nesmyslným nadějím."

Jen co za lékouzelníkem zapadly dveře, Scorpius se pevně přitiskl k Albusovi a švihl hůlkou. V Albusově ruce se otevřela rána, která začala mírně krvácet. Jen málo, ale přece. To bylo dobré znamení. Švihl hůlkou podruhé a jeho dlaň se také zabarvila do nachova. Spojil obě dlaně. Vnímal, jak jeho krev proudí k Albusovi.

„Dám ti všechno, svou krev, svou magii, svou lásku, svůj život. Zesílíme naše spojení. Nemůžeš odejít, a jestli odejdeš, vezmeš mě s sebou."

Bude Scorpius dost silný, aby Albuse zachránil? Já mu věřím :-)