Cortexville

Zmatená vyznání

Albus už dostal od Harryho zprávu, co se přihodilo, takže ho vůbec nepřekvapilo, když ho Scorpius pozval na Malfoy Manor. Věděl, že bude muset být pro Scorpiuse oporou, ale v této chvíli byl sám blízek psychickému zhroucení. Tohle je trest za to, co udělal! Za to, že překročil hranici a vzal si něco, na co neměl právo. Scorpius je příliš čestný a za daných okolností se s Rose nerozejde, to je jasné. Nejspíš se s ní ještě víc sblíží a Albus bude znovu jen kamarád... vlastně jím možná nikdy nepřestal být, Scorpius mu nikdy nic důvěrnějšího nedovolil. Jen tenkrát, když byl pod vlivem lektvaru. Albus zneužil situace a teď je krutě potrestán.

Zároveň Albus pociťoval strach o Rose. Co když je to opravdu vážné? Nikdy by jí nepřál nic zlého a v této situaci si připadal jako viník, jako kdyby to on sám způsobil. Chtěl Scorpiuse pro sebe, ale rozhodně ne za cenu, že by Rose zemřela kvůli nějaké neznámé kletbě. Tyto úvahy se vtíraly nebohému chlapci do hlavy, když kráčel k Malfoy Manor a ostrý podzimní vítr mu chladil zachmuřenou tvář.

Když stoupal po schodech do patra, srdce mu bilo až v krku. Cestu mu zastoupil pan Malfoy.

„Albusi, vím, co se vám přihodilo. Chci jen, abys věděl, že vás budu vždycky podporovat." Lehce se dotkl Albusova ramena a s povzbudivým úsměvem otevřel dveře do pokoje, v němž čekal Scorpius. Pak se rychle vzdálil.

Albusovy oči se střetly se Scropiusovýma. Viděl v nich čiré zoufalství a toužil ho utěšit, sevřít v náručí, přitisknout k sobě.

„Ahoj, Scorpi. Je mi to moc líto." Objal přítele a políbil ho do vlasů. Tohle bylo přesně to, co Scorpiusovi způsobovalo ty nepříjemné myšlenky a výčitky svědomí. Jemně Albuse odstrčil.

„Byl jsem za Rose. Je to vážné, možná nevyléčitelné. Vůbec nevím, jak se k ní chovat."

Albus byl citlivý a rozuměl Scorpiusovu trápení.

„Neřekls jí to, viď?"

Scorpius zavrtěl hlavou. „Nemohl jsem, ne teď, když je v tomhle stavu."

„Já se na tebe přece nezlobím." Albus se snažil znovu se ke svému příteli přiblížit, dotknout se ho, ale byl opět odstrčen, tentokrát rázněji.

Ublíženě se na něj podíval. „Tak takovéhle to ode dneška bude? Chceš se se mnou rozejít?"

„Nikdy jsme spolu nechodili," vyštěkl Scorpius.

„Aha. Máš pravdu, nechodili. Zapomněl jsem." Albus se zatvářil uraženě.

Scorpius ten pohled nevydržel.

„Albi, miluju tě. S tím nic nenadělám a ani nechci. Potřebuju čas. Je to všechno příliš čerstvé, třeba Rose sama pochopí, že náš vztah nemá budoucnost. Vydržíš ještě, prosím?"

„A kdybych řekl, že ne?" provokoval Albus.

„Byl bych zklamaný," odpověděl popravdě Scorpius. „Jenže já vím, že ty takový nejsi. Nevydíral bys mě."

„Máš pravdu, nebudu tě vydírat. Dám ti všechen čas, který potřebuješ. Počkám si na tebe. Celý život na tebe budu čekat. I kdyby to bylo beznadějné. Takhle jsem to vlastně měl původně naplánované, že budu tvým věrným kamarádem a bude mi stačit jen tvé přátelství. Měl jsem naději, Scorpi, aspoň pár dní jsem měl naději..."

Albusovy smaragdové oči byly najednou jakési rozpité. Bylo to proto, že se v nich leskly slzy, nebo proto, že Scorpius viděl úplně rozmazaně, protože i jeho oči byly plné slz?

Nesnesl ten pohled. Odvrátil tvář. Udělal několik kroků směrem pryč. Ohlédl se. Albus tam stále stál, nehybný jako socha, s těma rozmazanýma očima. Rozběhl se k němu, přitiskl se k němu, našel jeho rty a spojil se s ním v hlubokém polibku. Cítil, jak ho Albus hladí po zádech, oplácí mu polibky, vzdychá mu do úst.

„Je to naposled, viď, Scorpi?"

„Nebuď tak dramatický! Nevím, vrátil jsem za tebou s úplně jinými úmysly. Měl jsem předsevzetí, že se tě ani nedotknu, dokud Rose neřeknu pravdu. Jenže ty tady stojíš s tím svým vyčítavým ubrečeným obličejem, takže tě člověk musí obejmout, a když tě obejmu, tak tě musím i políbit... a vůbec."

„Jak si to představuješ dál? Zůstaneš doma, abys mohl navštěvovat Rose, nebo se vrátíš se mnou do Cortexville?"

O tom Scorpius přemýšlel, ale stále nebyl rozhodnutý.

„Asi ještě pár dní zůstanu, pak se nejspíš vrátím do Cortexville. Albusi, prosím nezlob se na mě. Není to tak, že bych nějak změnil svůj názor..."

„Ne, ještě jsi ho nezměnil," řekl Albus chladně.

„Říkal jsi, že na mě počkáš, tak proč jsi na mě najednou takový?"

Albus sám nevěděl. Když ho Scorpius políbil, něco se v něm zlomilo. Bylo jednoduché slíbit, že na něj počká, ale bylo tak zatraceně těžké cítit, o co všechno přijde. Albus se zmítal v protichůdných pocitech. Nedůvěřoval Scorpiusovi a vyčítal si to. Co když ho okolnosti přimějí, aby zůstal s Rose? Byl to Malfoy, ti jsou schopni všeho se vzdát a zachovat se tak, jak se od nich očekává. Scorpiusův otec se také neženil z lásky, to Albus věděl. Draco dřív někoho miloval, ale nakonec se oženil z přátelství a úcty se Scorpiusovou maminkou.

Scorpius na něj celou dobu hleděl. „Albi, prosím, nezlob se na mě a počkej na mě, já tě miluju, vlastně jsem tě vždycky miloval, jen jsem to nevěděl..."

„To já jsem vždycky miloval tebe," řekl Albus s hořkostí v hlase. „Copak jsi to nepoznal?"

„Vlastně ne. Netroufal jsem si na tebe takhle myslet."

„Netroufal. To se dalo čekat. Byl jsi zamilovaný do Rose a mě jsi bral jen jako kamaráda."

„To je minulost, Albi, teď se soustředíme na budoucnost, ano? A v té s tebou počítám. Neexistuje žádná budoucnost bez tebe. Slibuju, že tě neopustím. Nezapomenu na tebe."

„Jak dlouho ze sebe ještě budu dělat hlupáka?" zavrčel Albus.

„Nikdy jsi ze sebe hlupáka nedělal. To já jsem byl slepý a hloupý, že jsem neviděl, co v tobě mám. Prosím, důvěřuj mi a počkej na mě v Cortexville."

„Nic jiného mi ani nezbývá. Stavím se u Rose, samozřejmě jí nic neprozradím, budu s tebou hrát tu frašku až do konce. Pak se hned vrátím do školy."

„Nechceš se se mnou ještě jednou sejít?" nabídl Scorpius.

„Bylo by to všechno jen těžší. Budeme si psát, dobře? A nezůstávej tady příliš dlouho, nebo ti uteče výuka a víš, jak jsi z toho vždycky nervózní." Pousmál se tím svým upřímným úsměvem, který na okamžik připomněl toho starého Albuse, jak ho Scorpius znal.

„Děkuju."

Docela to ještě zvládli, i když Albus měl samozřejmě trochu řeči :-) Ale má to těžký. Co říkáte ilustracím?