Cortexville

Výčitky svědomí

Albus do rána už oka nezamhouřil. Přemýšlel o své vině. Vždyť chtěl jen potěšit Scorpiuse, jemu samotnému se uspokojení nedostalo... Snižuje to jeho provinění? Kde vlastně leží ta hranice? Jedno bylo jisté, překročil ji. Zaslouží si utrpení, které ho bezpochyby čeká. Když zaregistroval změnu ve Scorpiusově rytmu dýchání a jeho první rozespalé pohyby, srdce se mu opět prudce rozbušilo. Raději se přesunul na svou postel, dříve než Scorpius pojme jakékoliv podezření.

Scorpius se prudce posadil na posteli.

„Albusi?" Neznělo to nijak zvlášť přátelsky a už vůbec ne něžně. Spíš vyčítavě, nebo to tak jen Albusovi přišlo?

„Bolí mě ruce, strašně moc. Nezapomněl jsi mi dát lektvar?"

Tak to jsem teda nezapomněl.

„Hned ti pár kapek dám a převážu ti to, dobře?"

Scorpius se mírně pousmál. Nejenže si na nic nevzpomínal, on si ani neuvědomoval, že si nevzpomíná. Samozřejmě že ho bolí ruce, když je včera vůbec nenechal odpočinout! Albus si připadal provinile, když sundal obvaz a viděl nezhojenou popáleninu.

„Nepřipadá ti to nějak horší?" zeptal se Scorpius, když viděl své zranění obnažené.

„Myslíš? Pokud se to nebude zlepšovat, můžeme jít znovu na ošetřovnu."

„Je mi divně," řekl Scorpius. „Asi jsem se nějak špatně vyspal."

„Můžeš spát celý den, nebudu tě rušit." Bylo to zbabělé, ale Albus tentokrát docela rád absolvoval dopolední hodiny bylinkářství. Potřeboval si od Scorpiusovy přítomnosti, kterou vnímal čím dál intenzivněji, odpočinout. Vrátil se za ním až s obědem.

„Je to lepší s tou tvou bolestí?"

„Dá se to vydržet. Možná kdybys mi dal trochu víc toho lektvaru?"

Albus se musel zatvářit pořádně vyděšeně.

„Tak ne, když myslíš, že by mi to mohlo ublížit. Jen mě to tak napadlo. Dost mě to bolí a nudím se."

„Jestli chceš, zůstanu s tebou odpoledne místo lektvarů."

„Tak jsem to nemyslel. Víš co, zapomeň na to. Někdy jsi až přehnaně starostlivý."

Jak dlouho to může Albus takto vydržet? Všechno se tím lektvarem jen zkomplikovalo. Výčitky svědomí byly nesnesitelné. Přetrpěl hodiny lektvarů, přinesl Scorpiusovi večeři, ošetřil jeho ruce. Když nebyl s ním, zoufale se mu stýskalo. Když byli spolu, také se mu zoufale stýskalo po tom, co by mohlo být...

„Mohl bych tě o něco poprosit? Potřeboval bych odpovědět Rose, mohl bys prosím napsat ten dopis za mě?"

Albus přikývl. Nevěděl úplně přesně, co Scorpius obvykle Rose píše, a doufal, že se to nikdy nedozví. Mohl odmítnout? Ne, Scorpius by to nepochopil. Neměli před sebou tajemství. Až do minulé noci... Připravil si pergamen, brk a odevzdaně psal, co mu bylo diktováno.

Drahá Rose,

bohužel jsem si při hodině lektvarů poranil ruce, takže ti nemůžu napsat delší dopis. Není to nic vážného, příští týden už to bude v pořádku.

Chci ti jen napsat, že si nemusíš o mě dělat starosti, Albus je skvělý přítel a společně všechno zvládáme.

Myslím na tebe a těším se, že se brzo uvidíme. S láskou Scorpius

„Jsi v pořádku?" zeptal se s mírnou obavou v hlase, když viděl Albusův výraz. „Myslíš, že je to moc krátké? Moc formální? Já myslím, že holky to tak mají rády, ne? Já s psaním dopisů nemám příliš zkušeností, ale chci, aby to vypadalo romanticky. Teda přiměřeně romanticky."

„Ne, je to tak akorát."

„Albusi, stalo se něco? Celý den se chováš divně."

„Ne, jen bych už chtěl, abys byl v pořádku a chodil do výuky se mnou. Nejsem si jistý, že to bez tebe zvládnu."

Scorpius se zatvářil poněkud samolibě. „Vážně ti tolik chybím?"

„Strašně moc," řekl Albus a Scorpius postřehl sdělení mezi řádky. Jako by Albusova komunikace byla takových sdělení plná.

„Víš co, roztrhej ten dopis pro Rose. Nejsem si jistý, že jí chci psát něco romantického. Rose si nezaslouží nějaká klišé vyčtená z knížek. Napíšu jí sám, až budu vědět, co mám psát. Já teď nic nevím, Albi. Jak je to možné, že nic nevím, ničemu nerozumím?"

„Jdeš na to moc rozumově," odtušil Albus. „Možná kdybys tolik nepřemýšlel a choval se, jak to cítíš, dovedlo by tě to ke správnému řešení."

„Nevím, co cítím. Jen mám pocit, jako bychom se s Rose nějak odcizili. Nechybí mi tolik, jak jsem očekával. Když jsem tady sám v pokoji, vůbec na ni nemyslím."

„Myslíš na někoho jiného?"

„Ne, nemyslím na nikoho jiného!" vykřikl Scorpius až příliš nahlas. „Z čeho mě to vůbec podezíráš? Nikdy bych Rose nepodvedl." Znělo to opravdu rozhořčeně.

„Nikdy jsem si o tobě nemyslel nic špatného. Nemám s vážnými vztahy zkušenosti, asi ti neporadím," řekl rezignovaně.

„Nebyl jsi nikdy zamilovaný? Myslím, že ne, řekl bys mi to, viď?"

Albus neodpověděl. „A ty jsi do Rose zamilovaný?"

„Já právě nevím. Myslel jsem, že ano, ale teď si nejsem jistý, jestli to opravdu nebylo jen dětské experimentování. Jenže jsme se dostali moc daleko, ona se mnou počítá."

„Možná vím, jaké to je, být zamilovaný," řekl Albus. Bylo to neprozřetelné.

Viděl, jak ta slova Scorpiuse zasáhla. Najednou vypadal zraněný, smutný.

„Miluješ někoho? Je to holka, nebo kluk? Někdo v Bradavicích, nebo jsi potkal někoho tady?"

„Neřekl jsem, že někoho miluju. Víš co, Scorpi, pomůžu ti zjistit, co doopravdy chceš. Budu tady pro tebe a společně na to přijdeme, dobře?"

„Ty jsi ten nejlepší přítel, jakého si můžu přát," zašeptal Scorpius a přimkl se k Albusovi. Snažil se ho obejmout, ale Albus ho vzal za ruce a jemně je držel.

„Víš, že nesmíš těma rukama hýbat," řekl naoko káravě.

Scorpius se usmál. „S tebou je mi úplně nejlíp."

Albus mlčel, ale zamaskovat láskyplný pohled se mu úplně nedařilo. 

Ještě se na Albuse zlobíte? Prosím o trochu soucitu pro něj :-)