Cortexville

Lektvary

Bylo velmi brzy ráno a Albus zadoufal, že už bude Mediculus ve své ordinaci, chodíval dlouho před začátkem výuky. Netrpělivě přešlapoval před dveřmi a přemýšlel, jestli nebude příliš troufalé zaklepat. Konečně uslyšel kroky – Mediculus se k němu pomalu přibližoval stále ještě potemnělou chodbou.

„A, pan Potter! Co vás ke mně přivádí tentokrát?" Na to, jaký byl lékouzelník morous, to znělo nadmíru přátelsky.

„Myslím, že jsem něco objevil. Možná mám prototyp lektvaru proti krvácivé kletbě. Pořád tomu něco chybělo, ale teď jsem tam dodal přísadu, která úplně změnila reaktivitu toho lektvaru. Úplnou náhodou se do něj dostalo pár kapek krve obsahující protilátky a lektvar začal reagovat. Rád bych to otestoval." Albus se sebe chrlil jednu informaci za druhou.

„Pojďte, pane kolego," vyzval ho Mediculus a zavřel za nimi dveře. „Nikomu se o tom v Cortexville nezmiňujte, ano? Nedomnívám se, že by tady bylo pro vás a váš výzkum bezpečno. Máte možnost lektvar otestovat v jiné instituci?"

Albus se zarazil nad právě vyslechnutým varováním.

„Myslel jsem, že bych se od vás mohl letaxovat na ministerstvo. Otec mého přítele je lektvarista."

„Tak to je úplně skvělé," rozzářil se Mediculus. „Ve zdejší výzkumný tým jaksi nemám důvěru."

To bylo poslední, co lékouzelník stačil říct. Dveře se prudce otevřely, hůlka mířila přímo na něj. „Petrificus totalus!" Zasažený kouzelník ztuhl, zakoulel očima a skácel se k zemi. Nově příchozí už už plánoval totéž kouzlo seslat na Pottera, nicméně v poslední sekundě si to rozmyslel – Albus měl při sobě ampulku s lektvarem a hrozilo rozbití.

„Accio lektvar!" Zelený lektvar poslušně opustil Albusovu kapsu a přistál v otevřené dlani muže, který si jej přivolal.

Albus pochopil, že je zle, a chtěl rychle zmizet v krbu. Tentokrát už to ovšem nestihl – „Imperio" bylo rychlejší. Albus nebyl slabý kouzelník; za normálních okolností by se pravděpodobně dokázal Imperiu vzepřít. Nyní však byla jeho magie velmi oslabena roztržkou s přítelem, s nímž byl spojený rituálem Sanguinis nexum.

„No výborně, vzpurný syn slavného Harryho Pottera je poslušný jako beránek. Takže se společně podíváme do lékárničky a připravíme si takovou malou zásobičku lektvarů pro dobrou náladu."

Albus dle instrukcí připravil, co mu bylo poručeno, a nezmohl se ani na odpor, ani na otázku, přestože se jednalo o dost podivnou kombinaci – Bezesný spánek, Euforie a lektvar proti bolesti.

„Teď půjdeš do zahrady, schováš se do křoví tak, aby tě nikdo nemohl najít, a všechno to naráz vypiješ, a to přesně v tomto pořadí: Euforie, lektvar proti bolesti, Bezesný spánek. Ten musí být poslední. Jaké štěstí, že tady s tebou není ten tvůj přítelíček, aby na tebe dohlížel."

Albus, oslabený Scorpiusovým odmítnutím, nedokázal Imperiu vzdorovat a jako robot šel do zahrady. Byla celá pod sněhem, mrzlo až praštělo. Byla ještě tma, noc byla ozářena hvězdami a úplňkem. Nebyl oblečený na pobyt venku, měl jen lehký plášť a okamžitě se roztřásl zimou. Odzátkoval lahvičku se zlatavou Euforií. Vždycky toužil ten lektvar vyzkoušet, ale nikdy se k němu nedostal. Rychle ho vypil. Neměl čas čekat na účinky, musel plnit rozkaz a vypít všechno, co si přichystal. Lektvar proti bolesti? V jeho zamlžené mysli vzpomínka stále žila. Bolestně si vzpomněl na Scorpiuse. Zatoužil ho mít vedle sebe. Scorpius by ho ochránil. Byl daleko. Hněval se na něj. Albus odevzdaně vypil lahvičku lektvaru proti bolesti. Co je tu dál? Bezesný spánek. Možná by bylo nejlepší usnout a mít krásné sny. Lektvar proti bolesti by mu přinesl vzpomínku a Euforie by vymazala všechnu úzkost a bolest. Cítil, jak na něj podivná kombinace lektvarů začíná působit. Přestala mu být ta neskutečná zima. Chtělo se mu spát, ale věděl, že musí splnit ještě poslední úkol a vypít Bezesný spánek. Točila se mu hlava, ale bylo mu nejpříjemněji za posledních pár hodin. Přestal si uvědomovat – cokoliv. Nic ho nebolelo. Konečně odešla úzkost, bolest, strach, pocit viny. Taktak zvládl odzátkovat lahvičku s posledním lektvarem. Zvedl ji k ústům a snažil se ji vypít naráz, což se mu ale tak úplně nepodařilo; přestal ovládat své tělo a bezvládně dopadl mezi trnité větve křoví v nejodlehlejší části zahrady.

---

Scorpiusovi snad nikdy nebylo hůř. Rozhovor s Dracem mu otevřel oči. Bylo mu tak líto, že Albuse od sebe vyhnal. Měl strach, že mu svým jednáním způsobil oslabení magie. Vnímal všechny jeho emoce a cítil se za ně zodpovědný. Nechal ho tak dlouho trpět, celou noc! Musí to dát do pořádku! Setká se s Albusem a řekne mu, že se na něj nezlobí, že mu všechno odpustil že ho nade všechno miluje. Jen kdyby už byl s ním a mohl ho obejmout a políbit. Byl velmi nervózní, protože se mu zdálo, že s Albusem ztrácí spojení. Jako by přestal vnímat jeho emoce. Neměl s magickým poutem Sanguinis nexum zkušenosti, ale celou dobu, co byli spojení, vždycky vnímal jeho emoce, dokonce i ve spánku. Teď měl v duši jen prázdnotu, černou díru, která ho hrozila pohltit. Cítit Albusovu úzkost bylo hrozné, ale necítit nic bylo děsivé.

Vyhrabal se ze zelených plamenů v krbu v Cortexville a spatřil lékouzelníka Mediculuse, jak zmateně prohlíží zásoby lektvarů.

„Někdo se mi tady hrabal v lektvarech a sebral mi Euforii a Bezesný spánek a kdoví co ještě. Občas se to stane, podezřívám studenty, že si občas Euforií chtějí zpříjemnit večírky. Nerozumím tomu, jsem si jistý, že když jsem sem dnes ráno vstoupil, bylo vše na svém místě. Nikdo kromě mě sem nevstoupil. Jsem dnes nějaký zmatený. Takže, mladíku, kdo vám poskytl adresu mého krbu?"

Scorpius mu podal Dracův vzkaz. Na Mediculově tváři se rozlil potěšený úsměv.

„Pan Draco Malfoy, jeden z nejlepších lektvaristů v zemi, je váš otec? Dobře tedy, prominu vám, že jste se takto neohlášeně vloupal do mého království. Pravděpodobně jste měl k tomu své důvody, proč jste nezvolil jinou metodu dopravy."

Scorpius přikývl. „Potřebuju se do nejrychleji setkat se svým přítelem Albusem Potterem."

„Pana Pottera jsem tady dlouho neviděl. Jste si jistý, že se sem už vrátil?"

Scorpiusovo srdce vynechalo úder. „Podívám se do našeho pokoje."

Vyběhl do patra, ale pokoj byl prázdný. Dokonce to vypadalo, že v něm ani nestrávil noc, postel byla ustlaná, na stole i na poličkách se usadil prach. Na přednášky bylo stále ještě moc brzo. Scorpius uvažoval, kam se mohl Albus vydat. Rozhodl se přece jen podívat do budovy, kde probíhala výuka. Tam přece Albus chodil pracovat na lektvaru, ne? Litoval toho, že se dříve nesetkal s onou dívkou – duchem, která se stala Albusovou kamarádkou. Možná by ji mohl vyhledat? Rychlým krokem zamířil rovnou do čtvrtého patra. Byla tu ještě úplná tma, otevřeným oknem proudil ledový vzduch. Muselo být minimálně patnáct stupňů pod nulou.

„Albusi, jsi tady?" zavolal. Žádná odpověď. „Albusi, prosím, jestli tu jsi, odpověz. Já jsem ti všechno odpustil, chci se k tobě vrátit. Prosím!"

Byl zoufalý. Kde má svého přítele hledat? „Albusi, já tě miluju a vždycky budu, prosím, kde jsi?"

Odpověď však stále nepřicházela.

Myslím, že je Albi potrestaný už moc...