konečný smutky,
prý nebývají štěstím,
když všechno ubýhá
za vrstvu zkurveného času
a já mám pocit,
že je to nejsmutnější věc,
kterou jsem kdy viděl.
kapky slabých stránek,
usychají na polštáři,
planeta už znovu oběhla svou určenou osu,
tvá slova, nabrala smyslu,
když jsem je musel slyšet znovu
a noc, už vítá nový vlasy holého dne,
protože to všechno pohání čas.
včetně nás.
všechno je prý dlouhý akorát,
ale však kdo by se s tím chtěl smiřovat?
když k obloze se s modlitbou
musím ptát,
proč a jestli?
protože nechci pryč,
ani jít dál tam,
kde mi nebude tak dobře,
jako kdy bylo tady.
ČTEŠ
kdo ví.
Poetrykdyž sladký světy, zapadly za hustou mlhou dnešní půlnoci, pozitiva nabírají v životě obrátky a nedávají nám moc času na splátky. tma zahřála poslední kousky světlý zimy a nám už v dlaních zbyl jenom prach. v hlavě u nás strachy tkví, zda o...
